Teprve objasnění dávné historie mě zbavilo tísnivého pocitu.

Dlouho jsem si slibovala, že se podívám ke hrobu jednoho bývalého kamaráda, který žil v jižních Čechách. O jeho smrti jsem se kdysi dozvěděla se zpožděním a od té doby jsem neměla čas tam zajet.

Pak mi odpadla jedna služební cesta a já se rozhodla, že ten čas využiji právě pro malý výlet. Nevěděla jsem, co mě na tom hřbitově čeká!

Nikde nikdo nebyl!

Kamarádův hrob jsem chvíli hledala. Musela jsem se nakonec obrátit s prosbou o pomoc na hrobníka. Zavedl mě tam. Položila jsem květiny, zapálila svíčku a chvíli postála a vzpomínala. Náhle jsem těsně za sebou zaslechla podivný šepot. Nějaký hlas tiše volal:

„Bětko! Bětko!“ Polekaně jsem sebou trhla. Bylo slunečné odpoledne a v této části hřbitova nikdo jiný nebyl. Pomyslela jsem si, že se mi to asi jen zdálo. Za minutu se ale hlas ozval znovu. Teď už jsem ho slyšela jasně. Marně jsem se rozhlížela kolem.

Nikde nikdo. Docela mě to vyděsilo. Rozhodla jsem se, že raději odejdu. Na strašidla nebo duchy jsem nevěřila, ale ten hlas jsem doopravdy slyšela.

Neunesl, že zemřela!

U brány hřbitova jsem znovu potkala hrobníka. Poněkud nejistým hlasem jsem mu řekla, že se na hřbitově dějí prazvláštní věci. Vylíčila jsem mu, co jsem zaslechla a kde to bylo. Tvářil se, jako by ho to nepřekvapilo.

Požádal mě, ať ho znovu doprovodím na místo, kde se to stalo. Pak ukázal na hrob v sousedství hrobu mého kamaráda. Viděla jsem, že je tam pohřbená i nějaká mladá dívka. Hrobník mi vyprávěl, že zemřela v sedmnácti letech na leukémii.

Mladík, který do ní byl zamilovaný a chodil s ní, to neunesl a vzal si život. Od té doby prý chodí jeho duch pravidelně k dívčinu hrobu. Nebyla jsem první, kdo ho slyšel. Dodnes nevím, co si o tom mám myslet.

Hrobníkovo vyprávění ale znělo pravdivě a ono šeptání jsem slyšela na vlastní uši!

Alena S. (57), Děčín