Místa smrtelných neštěstí bývají prokletá ještě dlouho po smutné události.  

Na stará kolena jsme si s Vilémem, mým manželem koupili malý domek na vesnici. Nedaleko domku vedla jednokolejná železniční trať, ale vlaky už po ní nejezdily, byla dávno zrušená. Koleje tam ale zůstaly.

Běhal mi mráz po zádech!

Jedné noci nás probudilo vzdálené houkání vlaku. Nejprve jsme mysleli, že se nám to jen zdálo, ale pak se zvuk ozval blíž a nakonec následovalo prudké skřípění brzd auta a jasně slyšitelný náraz.

Vyběhli jsme s Vilémem ven, ale noc byla tichá a klidná, nic se nedělo. Vůbec jsme to nechápali. Druhý den se dal můj manžel do řeči s jedním ze starousedlíků. Vyslechl si od něho strašidelnou historku.

V době, kdy tu ještě jezdil motorový vlak, došlo nedaleko od našeho domku, kde trať lemovala polní cesta, k tragické nehodě. Motoráček smetl osobní auto, ve kterém jela žena se dvěma dětmi. Děti zemřely na místě, žena později v nemocnici.

Z toho příběhu mi běhal mráz po zádech, tím spíš, když Viléma ten místní člověk informoval, že zrovna předchozího dne bylo výročí oné nešťastné události.

Nebyl to jen jeden den!

V dalších dnech jsme s Vilémem strávili spoustu času diskusemi o tom, jestli si pán, co mu to vyprávěl, nevymýšlel. Pokud to byla pravda a u osudného přejezdu strašilo, měl nás čekat další rok, než něco podobného v noci uslyšíme.

Za několik týdnů jsme ale stejnou situaci zažili znovu. To už jsem věřila, že bývalý přejezd je prokletý. Nerozuměla jsem ale tomu, proč se houkání vlaku a skřípění brzd ozvalo i v den, který neměl se smrtelnou havárií nic společného.

Vysvětlení nám opět poskytl místní muž: děsivé zvuky bývají slyšet i ve dnech, kdy by žena nebo některé z jejich dětí slavili narozeniny. Během roku jsme tak strašidelnou noc prožili ještě dvakrát.

Takhle to trvalo několik let, až loni z neznámých důvodů  všechno skončilo. Od té doby už je každou noc klid. Možná, že duše těch zabitých konečně našly na onom světě svůj klid.

Svatava R. (62), Vysočina