V očích svého okolí jsem chtěla být perfektní matkou a manželkou. A tak jsem dělala všechno pro to, abych zahladila stopy svého divokého mládí.

Martina, svého manžela, jsem poznala až téměř ve třiceti letech. To už jsem byla náležitě vybouřená. A že jsem si uměla mládí užít náramně! Nic pro mě nebylo nemožné, vyzkoušela jsem si všechno. A nelituji toho, protože jsem se tím zklidnila.

A když jsem se rozhodla usadit a mít děti, tak jsem už necítila potřebu některé věci dělat. Chtěla jsem být dobrou manželkou a ještě lepší matkou, starat se o rodinu a jít svému okolí příkladem.

Když jsem se seznámila s Martinem, napadlo mě hned, že tohle by mohl být ten pravý.

Ani slovo

A taky se mi líbilo, že byl z opačné části republiky, než já. Aby se náhodou něco z mé divoké minulosti nedozvěděl, tak jsem ho k nám nevodila.

S rodiči jsem ho seznámila na neutrální půdě v Praze a táta s mámou mlčeli jako ryby, protože měli strach, že by se se mnou hned rozešel. Kdo by si mě v našem okrese vzal, když jsem tam měla takovou pověst? Zůstala bych na ocet.

Když mě Martin po roce vztahu požádal o ruku a přál si, abych se odstěhovala do jeho rodné vsi, měla jsem co dělat, aby nepoznal, jak moc se raduju.

Puritánka

Tak začal můj nový, lepší život! Martinova rodina si mě nemohla vynachválit, také v okolí jsem byla považována za ženu ušlechtilých mravů. Doma jsem měla vždy naklizeno a o zahrádku jsem taky hezky pečovala.

Byla jsem pyšná, že jsem získala místo jako vychovatelka ve školní družině, moc se mi takový život líbil! K našim jsme radši nejezdili, vždycky jsem je pozvala k nám.

Až po dvou letech manželství jsem otěhotněla a narodil se nám syn Vojta a dva roky po něm Adélka. Byli jsme šťastná rodina a manžel nás zahrnoval blahobytem a láskou. Vychovávala jsem děti zodpovědně a jakmile přišli do puberty, nasadila jsem pevnou ruku.

Až mi to manžel vyčítal. Říkal, že jsem přísná puritánka. Kdyby jen věděl! Jenže pravda vyjde nejspíš vždycky najevo, třeba i po mnoha letech. A naše země je malá! Tehdy jsme vyrazili celá rodina na dovolenou až na Slapy. A tenhle výlet se mi stal osudným.

Jen jsme vstoupili do zdejší restaurace, uslyšela jsem šílený jekot. Husí kůže mi naskočila, protože jsem to vřeštění dobře znala. Od stolu vyskočila ženština a hnala se ke mně. „Andulo!“ burácela tím svým chraplákem „ jsi to ty? Zapaříme jako kdysi! Vzpomínáš, jak jsme se tenkrát my dvě strašně ožraly?“

Hanba mě fackovala

A už se ke mně hrnul její manžel. Hanbou jsem se propadala! Byl to Tonda z naší vesnice, stejný násoska jako jeho žena. V hrůze jsem poznávala další zvrhlíky z naší dávné party. Pořvávali na mě přes celou hospodu a nabízeli velké panáky vodky.

„Jako za starejch časů,“ burácel Tonda. Moje děti zíraly v němém úžasu, patnáctiletý Vojta se na mě podíval s výčitkou: „Teda mami, a ty nám budeš něco říkat?“ Manžel mlčel. Byl rád, že nejsem taková puritánka, jak si celé manželství myslel.

Anna (58), Liberecko