Nový dceřin přítel se mi od prvního okamžiku nelíbil. Byl to bohatý synáček ještě bohatších rodičů. Naučil ji fetovat a odnaučil pracovat. Z jeho spárů jsem ho musela dostat za každou cenu!
Už jsem ani nedoufala, že se stanu matkou. Až na prahu čtyřicítky se mi podařilo porodit zdravou a krásnou holčičku. O dost starší manžel zářil pýchou a jeho radost nekalil ani fakt, že si všichni kolem mysleli, že je dědeček a ne otec.
„A co,“ mávnul vždycky na ty řeči rukou. Hlavně že máme naši Aničku! Na ničem jiném nezáleží!“
Našla si pochybnou partii
Já mu přizvukovala. Bohužel jsem netušila, že o něho brzy přijdu. Zemřel nečekaně na infarkt a já zůstala s naší malou sama. Nerozmazlovala jsem ji, jak by každý čekal. Vlastně jsem ani nemohla. Nebyl čas.
Anička mi musela se vším pomáhat a taky být samostatná. Neměly jsme babičky ani dědy, natož peníze na nějaké hlídání. Roky utíkaly a z Aničky se stala učitelka v hudební škole. Vystudovala konzervatoř a hudba byla pro ni vším.
Navštěvovala nejen koncerty vážné hudby, ale i všelijaké festivaly a koncerty. Na jednom takovém se seznámila s učiněným krasavcem. Vysoký černovlasý kluk, luxusně oblečený a s autem snad za milion. Koho by neokouzlil? Mně byl hned od začátku protivný.
Jakoby dával najevo, že je něco víc. Anička se mému mínění smála. Prý žárlím! „Mami, křivdíš mu. Renda není takový, jak vypadá. Je citlivý a vnímavý!“ tvrdila zamilovaně a já poznala, že s ní nehnu. Láska si prostě nedá poroučet!
Vyhodila mě z bytu
Bohužel, i ten Renda se do té mojí holky asi opravdu zamiloval. Anička se k němu nastěhovala a za mnou přišla jen občas. Stýskalo se mi a také jsem měla o ni obavy.
Ani nevím, co mě to napadlo, ale jednou jsem bez předchozího ohlášení zaťukala na dveře Rendovy luxusní garsonky. Otevřela mi Anička a vypadala hrozně. Bledá, umolousaná a jakoby mimo.
„Už jsi doma z práce?“ divila jsem se, protože jsem myslela, že na ni u Rendy počkám a pěkně si s ním o samotě popovídám. On byl ale zalezlý na gauči a spal. Na konferenčním stolku se válely nedopalky a také nějaká mouka.
Chvíli trvalo, než jsem si dala dvě a dvě dohromady. To nebyla mouka, ale drogy! Feťácké doupě! Jako z nějakého filmu. Nadechovala jsem se k výčitkám, ale dcera mě přerušila: „Mami, dej si odchod. Nic ti do toho není!“
Stala se z ní narkomanka
Se slzami v očích jsem ji poslechla. Hned na chodbě mě zastavila jejich sousedka: „Paní, víte, že vaše dcera už nechodí do práce? A taková to byla šikovná holka. Učila moji vnučku. Ta dopadla!“ Rozbrečela jsem se pláčem, který nešel zastavit.
Úplně jsem se složila! Před domem jsem si sedla na okraj chodníku. Byla jsem úplně bezmocná. Měla jsem přihlížet zkáze vlastní dcery. Měla jsem být svědkem jejího pádu na dno! Aničce jsem nemohla nic nařídit! Byla přece dospělá. Domů jsem se sotva doploužila.
Vymýšlela jsem, jak toho jejího Reného zničit. Udat. Zlikvidovat! Nic strašného pro něho nebylo dost! To on přivedl dceru tam, kde je. Udělal z ní nezaměstnanou povalečku. Feťačku a kdo ví, co ještě! Možná ji i prodává… V práci jsem se svěřila kolegyním.
Koukaly na mě, jako by to nemohla být ani pravda. Znaly Aničku odmalička a nedokázaly si představit, že je něco takového možné.
Dala jsem na radu šéfky
„Udej ho, toho grázla!“ radila mi Eva, moje nejmilejší kamarádka, ale Ilona ji oponovala: „Musela by udat i dceru!“ Hynek zase tvrdil, že mám nechat Rendu zlikvidovat. „Prosím tě, nefantazíruj. Kde najde obyčejná ženská nějakého zabijáka?“ horlila Eva.
Přítrž našim řečem udělala naše mistrová. Nepatřila k mým nejoblíbenějším, ale schopná ženská to byla. Poslouchala naši debatu mlčky a potom si dodala odvahy: „Tedy, je to jen můj názor, ale já bych toho hajzla uplatila. Určitě není tak bohatý, jak se dělá.
Dejte mu prostě peníze, aby dceru opustil!“ Mně se nakonec zdál její nápad nejlepší. Moc jsem neměla, ale kdybych zrušila veškerá svoje spoření a prodala postarší autíčko, dala bych dohromady slušnou částku.
Uplatila jsem ho
„Zkusím to. Nic jiného mi nezbývá!“ souhlasila jsem a mistrová mě soucitně pohladila po rameni. „Mohu vám i půjčit, kdybyste potřebovala!“ Nečekala na odpověď a odešla. Pár dní trvalo, než jsem se ke svým penězům dostala.
Od mistrové jsem si půjčila částku, na jakou mi ocenili auto v autobazaru. V obálce jsem měla rovných sto padesát tisíc, když jsem opět zazvonila u dveří Rendova bytu. „Koukej táhnout!“ zařval, když mě uviděl. Neposlechla jsem ho a hnala se dál.
Anička vypadala zase o něco hůř. Byla úplně mimo, ležela a nevnímala, že stojím nad ní. Renda řádil jako pominutý. Popadla jsem ho za ruku a smýkla s ním do křesla. „Koukej, mám peníze. Dám ti je, ale chci dceru zpátky. K ničemu ti není.
Tady mi podepiš smlouvu, že se k ní už nepřiblížíš a obálka je tvoje!“ řekla jsem mu důrazně a pomalu, aby mi rozuměl.
Byla na mě naštvaná
Chvíli přemýšlel a potom podepsal. Jen tak, bez řečí! Položila jsem obálku na stolek, zatřásla Aničkou a napůl spící ji odtáhla domů. Vlastně do taxíku, který nás domů odvezl. Spala snad týden, a když se vzbudila, neznaly její scény konce.
Až kopie smlouvy ji přesvědčila o Rendově charakteru. Trvalo nějakou dobu, než se vzpamatovala. Jako učitelka už pracovat nemohla, její pověst ji všude dohnala. Zaměstnala ji až moje mistrová. Z Aničky se stala uklízečka na plný úvazek!
Večer byla tak unavená, že usnula dřív, než si lehla do postele. Byla jsem šťastná, že mi můj plán vyšel! Netušila jsem, že na mě čeká překvapení. „Paní Liduško, přijďte ke mně do kanceláře!“ volala mě mistrová a já se lekla, že chce splatit dluh. Moje auto totiž ještě stálo v autobazaru a marně čekalo na kupce.
Otec přišel vyrovnat dluh
Sotva jsem strachem dýchala, ale v kanceláři stál neznámý pán. Matně mi někoho připomínal, ale vůbec jsem nevěděla koho. „Dobrý den, jsem otec Reného,“ řekl a zatvářil se omluvně. Ten jeho rozpačitý úsměv mi sebral chuť se do něho pustit.
Říct mu od plic, co je ten jeho syn zač! Udělal to, k mému překvapení, za mě. „Jdu se vám omluvit za syna. A taky vám něco vrátit. Našel jsem to i s tou podepsanou smlouvou u něho mezi jeho věcmi!“ řekl a podal mi obálku. Byly v ní moje peníze, ale jiné.
Ty původní určitě ten jeho synáček hned utratil! Nové pětitisícovky v původní obálce určitě nebyly…A tak jsem mohla mistrové hned vrátit dluh a hned odpoledne si vyzvednout milované autíčko. Skládačku, která mi auto musela zatím nahradit, jsem vrátila do sklepa!
Lída R. (62), Vsetín
