Dceru jsem měla v devatenácti a občas si myslela, že to nezvládnu. Když jsem zjistila, že ona čeká dítě už v osmnácti, vyrazila jsem ji rovnou z domu.
Proč to nepřiznat, měla jsem hrozný vztek. Dceři jsem v podstatě obětovala život. Měla jsem ji za svobodna, což nebyl vůbec žádný med. Nejen kvůli neustále chybějícím penězům, ale i kvůli sociálkám, které mi nedaly ani na chvíli pokoj.
„Máte nevyhovující bydlení! A jaké navštěvuje dcera kroužky? A chodí na obědy? A poslala jsem ji na školu v přírodě?“ ptaly se mě a já jen mohla krčit rameny. Často jsem měla k večeři jen suchý rohlík, abych jí mohla něco dopřát.
Chlapa jsem si nikdy nenašla, protože jsem prostě neměla energii na to někoho shánět. Zaměstnání, dcera, večer brigáda.
Dcera se vrátila domů až před porodem
Takhle to šlo až do těch jejích osmnáctin, kdy mi jen tak mezi řečí oznámila, že čeká dítě. Bez otce, samozřejmě. Tím měl být nějaký spolužák, snad ještě mladší, než ona.
„Je to blbec, ani mu o malém neřeknu,“ potřásla hlavou, jako by se nechumelilo. Já na to zařvala: „A ven!“ Ona se sebrala a odešla. Já toho okamžitě litovala, ale svoje tvrdá slova jsem už nemohla vzít zpět.
Domů se vrátila až v devátém měsíci, těsně před porodem. Byla hubená, špinavá a dost zoufalá. Za dva dny porodila krásného chlapečka. Jen tak trochu divně koukal, prostě měl jiný výraz, než ostatní miminka.
Já si myslela, že se mi to zdá, ale nezdálo.
Vnuk je postižený
„Váš chlapec má Downův syndrom, je mongolíček,“ řekl lékař dceři a bez jediného slůvka útěchy odešel. Já se rozbrečela ale dcera ne. Prý ho tam nechá. Nebude se přece starat o postižené dítě! Nemohla jsem tomu uvěřit.
Tohle že je moje dcera? Holka, která od malička pomáhala všem zvířátkům i lidem? Za pár dní se mě zeptala sestřička: „Jak jste se rozhodla? Do jakého ústavu ho dáte? Už zítra bychom ho měli odvézt do kojeňáku…“ To ale pro mě nepřipadalo v úvahu.
Přece nedám svoje vnouče někam do ústavu.
Mám pro koho žít a nelituji
A tak jsem rychle zařizovala všechno potřebné. Za týden jsem si malého Járu vezla domů. Nebyla to sláva, jako když jiná miminka, vítaná celou rodinou, přijdou do zařízeného pokojíčku a na stole stojí dort a kytka.
Nás nikdo nevítal. Doma vládlo strašidelné ticho a po dceři jako by se zem slehla. Ukázala se až za dlouhé dva roky. Měla přítele a čekala s ním miminko. Na svého syna se ani nepodívala. Já ale nelituju. Jaroušek je moc hodný a dělá mi jen a jen samou radost!
Miriram O. (59), Čerčany
