Naši potomci mohou přinést zklamání, o jakém se nám ani nezdálo.  

Vždycky jsem si přála mít syna. Jmenoval by se stejně jako můj muž: Dalibor. Osud nám ale dopřál jenom jednu dceru, Andreu. A ta se příliš nevyvedla.

Neměla žádný cíl

Už od puberty bylo jasné, že s Andreou nás čekají velké problémy. Odmlouvala, byla vzpurná, drzá, nezvladatelná. Na střední škole to pokračovalo a přidaly se k tomu problémy s učením. Bylo to těžké, protože Dalibor stál většinou při ní, i když si nezasloužila.

Za tu zlou v rodině jsem tak byla já. Kolem sedmnácti let se Andrea navíc začala tahat s kluky. Vysloužila si nelichotivou pověst a já jsem se za ní styděla – nejen kvůli těm řečem, které jsem musela poslouchat.

Maturitu udělala s odřenýma ušima a našla si celkem podřadné místo v kanceláři. Neměla žádné cíle a ambice. Moje někdejší sny o tom, že z dcery třeba bude právnička nebo doktorka, byly už dávno pryč. Jednoho dne nám dcera oznámila, že je v jiném stavu.

Byla to bohužel ta nejhorší možná situace: interrupce už ve čtvrtém měsíci nebyla možná a otec dítěte byl jednorázovou známostí a navíc ženatý muž.

Oznámila nám to na dálku!

Přes všechny tyto okolnosti jsme dceři dál pomáhali, jak se dalo. Narodil se jí syn. Nechala se přesvědčit, aby dostal jméno Dalibor; vlastně jí to bylo spíš jedno.

Nejprve se zdálo, že jí mateřství trochu změnilo k lepšímu, protože o synka se první rok hodně starala. Pak si ale našla partnera, kterému dítě vadilo. Nechávala nám vnoučka stále více na krku a jednoho dne se už domů nevrátila vůbec.

Poslala nám jenom zprávu, že s novým přítelem odjíždí do ciziny. Malý Dalibor tak zůstal v naší péči. Mohli jsme nechat po dceři pátrat a stíhat ji za opuštění dítěte, ale manžel mě přesvědčil, abychom to nedělali. Stejně bychom Andreu k ničemu nemohli donutit.

Už čtvrtým rokem tak vychováváme vnuka sami. Ten sen o synovi se mi tak nakonec opožděně splnil, ale s trpkou příchutí!.

Libuše G. (52), Plzeň