O děti se staráme, jak nejlépe dovedeme, milujeme je a doufáme, že nám oplatí stejnou mincí. Když tomu tak není, hrozně to bolí.

Moje sousedka stále jen mluví a mluví. Nepřerušuju jí. Sama nemám co vyprávět. Na rozdíl od paní Irenky. Ta má každý týden zážitků, které mě nečekají ani za rok. Jen na to pomyslím, už se mi chce brečet.

Irenka se najednou zastaví uprostřed věty a rozpřáhne ruce. Po cestičce k nám běží její nejmenší vnouček a za ním jde celá Irenčina rodina. Navštěvují ji každý týden, jezdí s nimi na víkendy, berou si ji na svátky. To moje Evička za mnou přijde málokdy.

Ne proto, že nemá čas, ale proto, že mě nesnáší. Proč?

Milované, očekávané dítě

Evičku jsme s manželem měli na tehdejší dobu dost pozdě Už mi bylo třicet šest. Museli jsme dlouho čekat, než se mi podařilo otěhotnět. Už jsme v to ani nedoufali. Když se nám dcera konečně narodila, byli jsme s manželem štěstím bez sebe. Byl to náš poklad, největší štěstí v životě.

Žila si jako v bavlnce

Musím přiznat, že jsme byli oba ochotni pro Evičku udělat cokoli. Dopřáli jsme jí, co jsme jí na očích viděli. Dost jsme ji rozmazlovali. Evička nám ale dělala velkou radost. Byla hodná, poslušná a ve škole se jí také dařilo.

Prázdniny jsme Evičce vždy zaplnili různými zajímavými tábory a každý rok s ní jeli k moři.

První neshody nás zaskočili

Zaskočilo nás, když nám dcera domů přivedla svého přítele Tomáše. Ani v nejmenším se nám s manželem nelíbil. Nicméně dcera na naše námitky nic nedala a Tomáše si vzala. Odstěhovali se od nás a začali si žít svůj život.

Dcera se nám během pár týdnů naprosto měnila přímo před očima. A postupně se nám odcizila. Manžela to hrozně trápilo. Zejména ve chvíli, kdy jsme se konečně dočkali i prvního vnoučete. Skoro jsme ho totiž neviděli.

Zůstala jsem sama

Snažila jsem se s dcerou udržovat kontakty, ale hrozně se nám odcizila. Bylo to pro nás velké trápení a myslím si, že se to také zásadně podepsalo na zdraví mého muže. Chřadl mi před očima a nakonec ho postihl rozsáhlý infarkt.

Po pohřbu jsme se s dcerou hrozně pohádaly. Vím, že jsem jí asi neměla naznačovat, že má vinu na tátově smrti. Byla jsem ale moc rozzlobená a nešťastná. Eva mi řekla, že mě už dávno nesnáší.

Že jsem se jí dost dlouho snažila řídit podle svých představ a nechala jí dělat, jen to, co jsme chtěli my s manželem. Teď prý si konečně žije po svém a ode mne se nenechá manipulovat. Odešla a dlouho jsme se vůbec neviděly.

Důchoďák byl dobré řešení

Naštěstí jsme měli už delší dobu podanou žádost s manželem do domova pro seniory, To mě trochu pomohlo. Už nejsem tak sama. Dcera nakonec přece jen za mnou občas zajde i s vnoučaty. Ale ta bolest v srdci, to moje zklamání je vážně k neunesení. Co jsme udělali špatně?

Květa O. (75), Praha