Zneužít ženu je strašné. Ale udělat to, když je slabá a bezmocná v horečkách, to je odporný čin. A ještě pak vše drze svádět na ni? Toho se dopustil člověk, který by ji měl chránit!
Nechápu, jak jsme mohli přijít k takové divné rodině. My jsme byli vždycky slušní lidé. Nikdy, pokud mi paměť sahá, k ničemu podobnému v historii našeho rodu nedošlo. Teď zůstávám v údivu a musím říct i v obavách a cloumá mnou vztek a znechucení. Kdybych to bývala tušila, nikdy bych svou dceru nepustila z domu.
Slušně vychovaná
Když si před třemi roky Soňa brala Mariána za muže, bylo kolem toho patřičné množství slávy, svatbu jsme nijak nešidili, užili jsme si ji a považovali jsme ji za významný a krásný milník, budoucnost jsme obě viděly více než růžově.
Z naší rodiny nás na to „růžové vidění“ mnoho nebylo, protože Soni tatínek zmizel celkem záhy, když mě přivedl do jiného stavu a já jsem s dcerou tenkrát zůstala sama.
Poprala jsem se ovšem s osudem celkem statečně, to se musím pochválit, a vychovala jsem ze Soni hezkou a milou mladou dámu.
Když jsem ji pak tehdy tak pomyslně předávala do rodiny, která na tom je ekonomicky velmi dobře a žije si nad poměry, bylo mi hodně smutno, ale pomyslela jsem si, že to je přece život, co se dá dělat.
Něco mi už při svatbě říkala má intuice, můj stažený žaludek. Proč bych měla mít v takový významný den mé dcery takové nepříjemné pocity? Dnes to vím.
Měla jsem tehdy v kostele zařvat na celé kolo, že tenhle sňatek je nepřípustný, protože ženichova rodina je společensky nechutná, bez morálních zásad a pravidel. Jenomže jsem zůstala zticha. Dnes si to můžu jen vyčítat a bilancovat následky.
Mohou přijít větší, než se zatím zdá. Náznaky, že něco není v chování Sonina tchána zcela v pořádku, jsem tušila už během veselky. Tchán se opil a k nevěstě se choval víc než důvěrně.
Když se s ní pokoušel tancovat, vypadalo to spíš, že na ni chce mermomocí upadnout a pak, když hudba nehrála, ji co chvíli plácal po zadku.
Divný člověk
Tolerovala jsem to se zatnutými zuby, co jsem také mohla dělat, přece nebudu kazit svatbu nějakým mravopočestným výstupem. Byla to chyba. A potom se dlouho zdálo, že je všechno v naprostém pořádku. Soňa se k těm lidem odstěhovala.
Žili všichni pohromadě, ale protože dům je velký, nevadilo to. Soňa ještě studovala vysokou školu, takže neměla moc času, musela se učit, ale její tchyně ji nechala, s ničím ji neobtěžovala.
Zločin
Jenomže už tehdy má dcera začala mít problém s tchánem a nechtěla mi nic říct, tudíž jsem nic nevěděla.
Když ke mně přišla na návštěvu, nepřišlo mi, že je zrovna veselá, ale nevyzvídala jsem, byla jsem totiž zatím zvyklá, že se mi Soňa se svými problémy vždy bez problémů nakonec svěřila. Jenomže tohle byl bohužel problém, který se těžko vysvětluje.
Dnes ho znám a nazvala bych ho sexuálním harašením, jak se označuje to neurvalé, lascivní mužské chování, za které se v civilizovaných zemích lidé i zavírají.
Tahle forma chování je ovšem těžko dokazatelná, následky nejsou hned patrné a hodně záleží na tom, jak oběť obtěžování vlastně chápe. Protože jsou ženy, kterým se to jistě líbí. Mé Soně se to tedy nelíbilo, což tchánovi prý dávala najevo, ale nedbal na to.
Až jednoho dne došlo k události, která je z právního hlediska zločinem. Soňa byla nemocná, ležela v posteli a měla vysokou horečku. Celé tělo ji prý bolelo, nemohla se hnout.
Manžel mé dcery byl v té době v práci, jeho matka v lázních, a tak bylo na tchánovi, aby, když bude Soňa potřebovat, ji ošetřil. Udělal to, aniž se ho prosila, a to naprosto podlým způsobem. Vyprávěla mi, že se probudila s tím, že na ní tchán leží a kopuluje.
Než se probrala a sebrala všechny síly, skončil. Pak vstal a odešel. Dcera, zesláblá nemocí a šokem, se donutila zavolat mobilem policii. Přijeli a tchán jim normálně otevřel.
Když jim dcera řekla, co udělal, prý se rozesmál a začal tvrdit, že to ona sama si o to řekla, že je to její vina, on jen podlehl její výzvě, tak v čem je problém… Pro jistotu udělali nezbytné vyšetření, které potvrdilo, že ke styku došlo, zapsali si výpovědi a odešli.
Zesláblá Soňa volala svého muže, plakala do telefonu, a Marián tedy z práce přispěchal za ní. Všechno vylíčila a on se pak obrátil na svého otce. Ten ale dál tvrdošíjně trval na své verzi. A Marián té verzi uvěřil.
Jak má dál žít?
A tchánově verzi uvěřila dokonce i jeho žena, když se vrátila z lázní.
Policie případ odložila a Marián po dvouměsíčním napjatém soužití v domě nakonec Soňu vyzval, aby se odstěhovala zpátky ke mně, že jí nevěří, že špiní dobrou pověst jeho otce a vrhá špatné světlo na rodinu a kdesi cosi. Sebrala se a šla.
Od té doby jsme spolu, snažíme se hodit to za hlavu, což by možná ještě šlo mně, ale ne Soničce, která byla vždycky jemná, až útlocitná. Nevím, jak to s ní bude dál.
Rozvod má brzy proběhnout, to je jen formalita, ale pak se musí vrátit má dcera do života naplno. Měla by si někoho najít. Někoho hodného, ze slušné rodiny. Jenomže, jak se mi svěřila, se nedovede představit, že by ještě něco měla s nějakým mužem.
Snad bude muset jít za nějakým psychologem… A navíc v současné době, kdy se musí nosit ty roušky, jak se má s někým seznámit? Co nás to potkalo? Vypadalo to přitom tak nadějně.
Jana (58), Brno