V osmnácti letech jsem se zamilovala do Aleše. Byla to velká láska a já jsem cítila hrdost na to, že chodím s nejhezčím klukem v okolí. Nedokázali jsme se jeden druhého nabažit, byli jsme spolu každou volnou chvíli.
Moje máma však touto mojí novou láskou nebyla ani v nejmenším nadšená. Tak jak se o Alešovi vědělo, že je pěkný kluk, nebylo tajemstvím ani to, že nemá daleko k různým nezákonným aktivitám.
Policisté u nich zvonili každou chvíli. Nikdy se jim však nepodařilo něco na něj najít. Mně to bylo i tak jedno. Byla jsem mladá a zaslepená láskou.
Po čtyřech letech vše pokazil
Zanedlouho jsem přišla do jiného stavu. Matka se z toho hroutila. Alešovi rodiče nám narychlo vystrojili svatbu. Máma nejprve odmítla přijít, nakonec ji celou proplakala. Naše napjaté vztahy trochu pomohlo urovnat narození dcery Michaely.
Matka začala dokonce jakžtakž tolerovat i Aleše. Celé se to pokazilo o čtyři roky později. Těch malých uklouznutí bylo nakonec tolik, že můj muž dostal dva roky za krádež. Tehdy jsem se vzpamatovala už i já, nejen kvůli sobě, ale i kvůli dcerce.
Aleš psal z vězení dopisy, každý měsíc jeden. Vnímala jsem, že lituje toho, co udělal. Trápil se zejména kvůli Míše, stále se na ni vyptával, žádal si fotky. Já jsem mu je ale neposlala.
To poslední, po čem jsem toužila, bylo, aby se na fotky mé dcery dívali nějací kriminálníci. Zůstala jsem na dceru tedy sama. Tehdy se u mě probudila moje povaha.
Jsem ve znamení Berana a ti umí být pořádně tvrdohlaví. Předsevzala jsem si, že Míšu vychovám sama a zajistím jí takovou budoucnost, aby se nemusela stydět ani za mě, ani za svého otce.
Neměla jsem dělat kompromisy
Po manželově návratu z vězení jsem požádala o rozvod. Byl z toho nešťastný, zejména kvůli dceři. I když jsem kontakt mezi nimi chtěla omezit na minimum, nedalo se to. Přispíval mi na výživné, aktivně se o Míšu zajímal.
Nakonec jsme se dohodli, že bude u něho každý druhý víkend v měsíci. Já jsem se po čase znovu vdala, Aleš si našel také dlouhodobý vztah. Z Michaely vyrostla nádherná mladá slečna. Ve škole měla skoro samé jedničky, vzali ji na gymnázium.
Byla jsem na ni právem pyšná, když skončila jako jedna z nejlepších v posledním ročníku. V roce, kdy maturovala, šel Aleš opět do vězení, tentokrát už na osm let. Nedal si říct a zopakoval staré chyby. Dceři jsem zakázala chodit za ním na návštěvy.
Když se však za dva roky blížila manželovi čtyřicítka, polevila jsem. Po této návštěvě se však Michaela změnila. Začala chodit na návštěvy pravidelně každý měsíc. Samozřejmě jsem s tím nesouhlasila a hádaly jsme se. Byla však již dospělá, nemohla jsem jí to zakázat.
Bylo to jako přes kopírák
Zůstala jsem v šoku, když mi dcera řekla, že má přítele Jirku, kterého poznala ve vězení. Snažila jsem se ji přesvědčit všemi pádnými argumenty, proč by neměla zahazovat svůj čas s někým takovým, vždyť má na víc.
Bohužel nepomohlo to. Argumentovala tím, že Jirka je jiný, nic hrozného neudělal, od dalšího měsíce má povolené vycházky, je inteligentní, umí si vydělat. Nechtěla jsem, aby Míša dopadla jako já.
Nezabránila jsem tomu. Poté, co měl její přítel vycházky, přišla do jiného stavu. Za čtvrt roku ho propustili. Dcera se k němu přestěhovala, ale nevzali se.
Po narození mého vnuka se zdálo být vše v pořádku, ale přítel Michaely se – stejně jako kdysi můj muž – znovu dostal do vězení. Dnes je Míša řadu let vdaná, našla si muže, který si ji naštěstí vzal i se synem. Ví, že mě tehdy měla poslechnout, ale zpětně se věci nikdy napravit nedají.
Martina R. (55), Opava
Teda, to je fakt smutný příběh. Cestování mě naučilo, že každej má svůj osud a někdy se jen těžko vyhýbáme chybám našich rodičů. Ale hlavně že se to nakonec nějak srovnalo.