Hned se mi vybavily podrobnosti a všechno odpovídalo.

Jsou lidé, kteří si zapisují své sny. Já jsem k nim nikdy nepatřila, jeden sen mi ale uvázl v paměti napořád. V době, kdy se mi zdál, jsem ho nepochopila. Vrátil se ale ke mně o řadu let později jako ozvěna.

Tu ženu jsem vůbec neznala

Bylo mi tenkrát pětačtyřicet. Spala jsem špatně, protože jsem procházela nelehkým obdobím — rozvod, děti mimo domov, začátek samoty. Jedné noci jsem měla velmi živý sen: byla jsem ve starém domě, který jsem nikdy předtím neviděla.

Všude bylo šero, ale ne nepříjemné. Seděla jsem u stolu s cizí ženou, starší, ale elegantní. Mluvila klidně a přívětivě, ale její rty se nehýbaly.

Jen jsem „věděla“, co říká: sdělovala mi, že se jednou uvidíme a já se dozvím, co potřebuji slyšet. Ráno jsem si sen pamatovala do detailu, hlavně ten dům a ten pokoj. Protože mi to však nedávalo smysl, pustila jsem vše z hlavy.

Zvláštní návštěva

O devatenáct let později, loni v létě, jsem jela se snachou a vnukem na výlet do Klatov. Cestou jsme udělali malou zajížďku do vesnice, kde snacha chtěla navštívit kolegyni z práce. Já zůstala v autě, ale pak jsem si všimla starého domu naproti.

Zamrazilo mě. Byl to ten samý dům ze snu. Všechno bylo přesně tak, jak jsem si vybavila.Nevěděla jsem, co si počít. Srdce mi bušilo jako při náhlém shledání s někým, kdo vás kdysi opustil. Zaklepala jsem. Dveře otevřela starší paní.

Poznala jsem ji. Měla v očích zvláštní klid. Pozvala mě dál, i když jsme se nikdy neviděly. Povídaly jsme si možná hodinu — o životě, o ztrátách, o tom, jak se člověk smiřuje se sebou samým.

Byla to zvláštní návštěva, ale všechno, co mi řekla, bylo přesně to, co jsem před lety potřebovala slyšet. Dnes si nemyslím, že ten sen byl věštecký.

Něco ve mně ale vědělo, že se ten rozhovor jednou stane. A že se mi odpověď dostane až tehdy, když budu připravená ji slyšet. Od té doby sny beru vážně. Ne vždy je chápu, ale už je nikdy nezlehčuji.

Erika B. (65), Plzeň