Stalo se mi něco, co mi dodnes nikdo rozumně nevysvětlil.

Na dárky k narozeninám jsem se vždycky hodně těšila. Moji rodiče byli vynalézaví a dokázali pokaždé přijít s nějakým překvapením. V deseti letech jsem si přála jednu stavebnici, kterou nebylo snadné sehnat. Otci se to přece jen podařilo.

Měla jsem obrovskou radost a dárek jsem si ihned označila svým jménem, aby mi ho nikdo nevzal.

Poslední ze všech dárků

Uplynul týden a stavebnice se ztratila. Měla jsem ji přitom ve svém pokoji a nikdo u nás za tu dobu nebyl na návštěvě. Nechápala jsem to. Dlouho mě to bolelo, dokonce i když jsem si na to vzpomněla jako dospělá.

Prožila jsem pak ještě spoustu narozenin, dostala hodně dárků, ale ten ztracený byl stále jizvou na duši.

Stala jsem se manželkou, maminkou a pak i babičkou. Před šesti lety jsem slavila padesátiny. Byla jsem přímo zavalena různými dárky a rozbalovala je jeden po druhém. Nakonec tam zbyl poslední. Od ostatních se na první pohled velmi lišil.

Vypadal jako z nějaké dřívější minulosti, i podle balícího papíru. Uvnitř se skrývala kartonová krabice. Když jsem ji otevřela, nestačila jsem se divit. Našla jsem tam totiž onu kdysi ztracenou stavebnici!

Nadpřirozené vysvětlení

Byla to stoprocentně ona, však jsem objevila i to svoje napsané jméno. Nedokázala jsem si to vysvětlit. Jednalo se snad o něčí vtip nebo to někdo pro moji radost vymyslela tak, aby ta stavebnice vypadala tak jako tenkrát?

Všichni moji blízcí byli však překvapeni stejně jako já a přísahli, že s tím nemají nic společného.

Můj zeť Adam mi pak mezi čtyřma očima řekl, že mi ztracený dárek možná věnovala nějaká dobrá síla z jiného světa. Jsem ráda, že se po letech moje malé celoživotní trauma vyřešilo.

Kde však stavebnice byla dlouhých čtyřicet roků, o tom nemám tušení. Žádné rozumné vysvětlení jsem ale nenašla, proto mi nezbývá než věřit tomu, co prohlásil Adam.

Ludmila B. (56), Louny