Stali se z nás cizinci, přestože jsme spolu žili víc než třicet let. Místo rozvodu jsme se rozhodli pro dovolenou. Po roce stráveném o samotě jsme se měli rozhodnout, co bude dál.

Společně jsme snídali i obědvali. A také bydleli, hospodařili a občas i diskutovali o politice a televizních programech. Bylo to málo nebo hodně? Jediné, co nás s manželem spojovalo po víc než třicetiletém soužití, byly naše děti.

Dva kluci, nyní již dospělí muži. Chodili nás občas navštěvovat, ale jinak nic.

Už jsme si neměli co říct

Manžel byl pro mě čím dál větší záhada. V jeho očích jsem už dávno neviděla náklonnost či něhu, natož lásku! „Tak co budeš dneska dělat?“ zeptal se naprosto bez zájmu u snídaně, tvář schovanou za otevřenými novinami. Na té otázce byl nehorší tón, jakým byla položena.

Ten tón byl tak vynucený a falešný, že jsem měla co dělat, abych svého manžílka něčím nepřetáhla přes hlavu. Jenže, i to bylo ještě dobré proti nezájmu, ke kterému jsem se postupně dopracovala já.

Začalo být mi naprosto jedno, co si Martin myslí, po čem touží a jaké má názory. Nezajímalo mě zhola nic.

Byl pro mě míň než vzduch. „Mami, neděje se tady něco? Jste s tátou nějací divní,“ ptal se mě syn při návštěvě a než jsem mu stačila odpovědět, zvednul se od stolu, že jde domů. Ani jemu na mně nezáleželo!

Poslední kapkou byla manželova nová záliba v hraní karet na počítači. Vůbec jsem netušila, že něco takového existuje!

Rozvádět se nechtěl

Pořídil si nový notebook, položil si ho na klín a začal si hrát. Připadal mi jako tichý blázen! Nezájem o jeho osobu se postupně a ponenáhlu měnil v odpor. „Martine, mám toho dost.

Co kdybychom se rozvedli?“ navrhla jsem mu jednou takhle odpoledne, když zase byl v tom svém karetním rauši.

Neodpověděl, asi mě vůbec nevnímal! Nějaké reakce jsem se nedomáhala. K mému překvapení ale na mě promluvil při večeři. Nebyla už dávno společná. Vždycky jsem mu něco studeného hodila na stůl a on to někdy snědl a někdy ne. Tentokrát se cpal bramborákem jako o závod a s plnou pusou utrousil:

„Ale já se rozvádět nechci, Vždyť je nám spolu dobře, ne?“ Úplně mě tím tvrzením odboural. Myslel to vážně nebo ironicky? Nemá on snad nějaké výpadky paměti? „Děláš si legraci? Vždyť my už vůbec nežijeme!“ vyštěkla jsem na něho a šla se uklidnit svojí ložnice. Pustila jsem si televizi a sledovala oblíbený seriál.

Roční pauza měla všechno vyřešit

Když jsme si po slabé půlhodince šla do kuchyně uvařit kávu, našla jsem vedle prázdného talíře od bramboráku vzkaz:

„Rozvádět se nechci, ale nějaké volno bych si vzal!“ Mlčky jsem uchopila ten list umaštěného papíru do ruky, párkrát pročetla a na počítači přepsala dle jeho i mých požadavků.

Vytištěný dokument jsem mlčky předala manželovi. Byla to dohoda o roční dovolené. Pauze. Prostě, naše manželství bude na rok přerušeno. Udělíme si absolutní volnost a svobodu. Potom se sejdeme a rozhodneme se na společném životě nebo rozvodu!

Martin si vše bedlivě prostudoval a beze slova podepsal, rychle sbalil kufr, řekl ahoj a byl pryč. Zmocnila se mě euforie. Jsem volná! Mohu si dělat, co chci! Jenže, co já vlastně chci?“ ptala jsem se sama sebe a nevěděla to. Vůbec jsem netušila, co se svým životem mám dělat, abych se cítila lépe!

Zapracovala jsem na sobě

Ani kamarádky mi toho moc neporadily, natož kolegyně. Nechtěla jsem milence ani plastiky. Netoužila jsem po cestování ani utrácení peněz. Když jsem si v sobě všechny pocity utřídila, zjistila jsem překvapující věc. Jediné, po čem jsem opravdu toužila, byla přítomnost mého manžela!

Jenže takového, jakým byl kdysi a ne teď! Tak co si počít? Jak to udělat, aby i on o mě zase začal stát? Vytáhla jsem staré fotky, abych si na ty krásné časy zavzpomínala. Uviděla jsem mladou a štíhlou dívku. Bezstarostnou, veselou.

Ani já nebyla tou, kterou jsem byla kdysi! I já se změnila k nepoznání…Věděla jsem, že čas se vrátit nedá. Ale něco přece jen ano. Pořídila jsem si pejska. Začala s ním chodit na dlouhé vycházky. Obarvila jsem si vlasy a časem zhubla. Snacha mě vzala na nákupy a poradila mi, co obléct.

Náhodné setkání

Jediné, na čem jsem nešetřila, byly nové zuby. Oslnivě bílý chrup stál skoro jako nové auto, ale změnil mě téměř k nepoznání! „Tak Martine, jsem zvědavá, co mi budeš říkat, až se jakoby náhodou potkáme,“ říkala jsem si už po necelém tři čtvrtě roce. Nechtělo se mi tu dlouhou roční lhůtu dodržet.

Moc se mi stýskalo! Tajně jsem ho sledovala, kam chodí nakupovat. Bydlel v podnájmu ve vedlejším městě a asi ani netušil, že vím kde. Od synů jsem věděla, že si nikoho zatím nenašel a pořídil si, jako já, nového pejska. Zorganizovat jakoby náhodné setkání nebylo nic těžkého.

Vrazila jsme do něho mezi regály v supermarketu. „Je, ahoj, to je překvapení!“ vyhrkla jsem a on jen mlčky zíral. Prohlížel si mě, jakoby mě nemohl poznat! „Tobě to sluší…“ prohodil a usmál se. I já se usmála… Naši pejsci si náramně rozumějí. Také aby ne. Jsou to oba krátkosrstí jezevčíci!

Iva R. (68), Prostějov