Bývalý přítel nesnesl, že by se měl o můj byt dělit se psem. Denně jsme se kvůli tomu hádali, dokud se neprojevila jeho krutost.

Domluvené rande

S Antonínem jsem se seznámila díky své kamarádce, která chodila s jeho kamarádem Pavlem. Byla jsem v té době už delší dobu rozvedená a neměla jsem žádného přítele, ale do nového vztahu se mi pořád ještě nechtělo.

Jenže ona do mně tak dlouho hučela a líčila mi Tondu jako hotový poklad, až jsem souhlasila, že si vyjdeme ve čtyřech. Ze začátku na mě moc dobrý dojem neudělal, připadal mi jako člověk, který vlastně ani neví, co chce.

Ale po několika dnech mě pozval na rande. Tak jsem si řekla proč ne, přinejhorším můžu vždycky odejít Docela mě překvapil, přinesl mi kytku a docela se rozpovídal. Pomalu jsem zapomněla na svůj první dojem z něj a začali jsme spolu chodit.

A zdálo se, že nám to docela klape. Vídali jsme se jen o víkendech, protože pracoval ve vedlejším městě, ale já se doma nenudila. Měla jsem totiž parťáka Lojzíka, krásného kokršpaněla.

Tonda se s ním dlouho nechtěl seznámit, a když jsem mu o Lojzíkovi vyprávěla, vždycky nějak převedl řeč jinam. Ale nenapadlo mě, že by snad proti psům něco měl.

Soužití s nepřítelem

Po nějaké době jsem Tondovi navrhla, že by mohl začít bydlet u mě. Vzal si pár dní na rozmyšlenou, ale po týdnu mi zavolal, že to tedy zkusíme. Já se docela těšila a říkala jsem Lojzíkovi, že k nám přijde nový kamarád. Jenže hned první setkání se nevydařilo.

Lojzík od začátku na Tondu vrčel a vůbec ho nerespektoval. Měla jsem tomu věnovat víc pozornosti, ale já si myslela, že se to časem spraví.

Venčit jsem ho chodila dál sama, zatímco Tonda jen ležel na gauči a sledoval televizi. Brzy jsme se kvůli tomu začali dostávat do neustálých konfliktů. Tonda jezdil přes týden do práce a o víkendech odmítal chodit se mnou a s Lojzíkem na procházky.

Rezolutně prohlásil, že pes je můj a on s ním nechce mít nic společného. Začalo se mi to hodně nelíbit, ale pořád jsem ještě doufala, že se to časem nějak zlomí. A to se nakonec stalo, i když úplně jinak.

Nepochopitelná krutost

Jednou mi volala matka, že je v nemocnici a jestli bych jí nepřivezla nějaké osobní věci. Trochu jsem se vyděsila, ale nešlo naštěstí o nic vážného.

V rychlosti jsem zavolala na Tondu, že musím jet za matkou a že to bude muset s Lojzíkem pár hodin doma vydržet, protože do nemocnice psi nesmějí.

Sice protestoval, ale já na sebe v rychlosti hodila kabát, dala jsem Lojzíkovi pusu na čumák, špitla mu do ucha, že se brzy vrátím, vzala klíče od matčina bytu a vyrazila jsem.

Když jsem se vrátila, čekal mě doma šok. Lojzík ležel hned za dveřmi a tiše kňučel. Hned jsme si všimla, že má něco se zadní nohou.

Uhodila jsem na Tondu, co se stalo, a on mi v klidu z gauče na půl úst odpověděl, že ten „zatracenej čokl“ ho otravoval a štěkal na něj, tak ho musel přivést k rozumu. On ho nakopl! Na nic jsem nečekala a hned jsem vzala Lojzíka k veterináři.

Naštěstí měl nohu jen naraženou. Vrátila jsem se domů, zavřela Lojzíka pro jistotu v komoře a šla Tondovi sbalit věci. Řekl jen, že toho kvůli „blbýmu zvířeti“ nadělám a že už ho to tu se mnou stejně nebaví, a šel. Jak mně se ulevilo! A Lojzikovi taky…

Veronika (49), Česká Třebová