Vlastně se to tak nedá říct doslova. Život jsem si zničila já sama, svou nedisciplinovaností a hloupostí. Dnes už to všechno vím.

Sedím doma na posteli a myšlenky se mi divoce honí hlavou. Jak jsem mohla všechno nechat dojít až tak daleko? Vždyť cukrovku druhého typu mi už objevili dávno a ihned se začalo s léčbou. Jenže já na všechna ta pravidla a moudrá doporučení kašlala.

Byla jsem po rozvodu, nešťastná a všechno mi bylo fuk. No a teď tu sedím, a i když mi stále ještě škube v pravé noze, žádnou nemám. Amputovali mi ji. Celou. Co budu dělat? Co bude dál?

Pravidla mě nezajímala

Konečně jsem si mohla zase zapálit svou oblíbenou cigaretu. V nemocnici to nešlo. Ještě si tak moc dát panáčka. Ale všechen alkohol moje dcera z domu důkladně odklidila. I cigarety mi zabavila.

Jenže já si je stihla ještě v nemocnici koupit od sousedky. Celá léta jsem silný kuřák, teď toho přece nemůžu jen tak nechat. Už to stejně nemá žádnou cenu. Mám nervy na pochodu. Nevím, co se mnou bude. Dostanu sice invalidní důchod, ale s tím nevystačím.

Musím prý jíst zdravě, abych zhubla. Ale kde na tu drahou zdravou stravu vezmu peníze. Jsem v pěkný rejži a dcera má svých starostí dost. Těžko mi nějak pomůže.

Nedokážu to skončit

Vlastně jsem dost velký srab. Už jsem si myslela, že bych mohla celý ten svůj nepovedený život nějak zatípnout. Ale nedokážu to. Ještě si dokážu představit, jaké trápení bych tím způsobila dceři.

Má mě moc ráda, i když se na mě občas dost zlobí. To když porušuji všechna ta pravidla léčby. Křičí a roučiluje se, že se na mě vykašle. Ale já vím, že by to nikdy neudělala. A to mě vždy zadrží, když už toho mám dost.

A pak také vnučka. Je jí teprve pět a moji situaci moc nechápe. Při minulé návštěvě dokonce hledala, kam jsem si prý schovala tu pravou nohu. No není to legrační? Prostě žít musím, ať chci nebo nechci.

Bohuslava N. (59), Hradec Králové