Možná, že každý člověk má nějaké smolné číslo. U manžela jsem si tím byla jistá.

Kdysi jsem se řadila k lidem, kteří jsou spíše racionální a nevěří na žádné pověry jako černá kočka přes cestu nebo pátek třináctého.

Pak jsem se seznámila s Alešem a vzala si ho za manžela. Jeho osudové příhody mě přesvědčily, že na některých věcech mezi nebem a zemí asi něco bude.

Odmítl datum svatby

Ke všem problémům se Aleš dokázal postavit čelem a jen tak něco ho nepolekalo. Brzy jsem ale zjistila, že se bojí jednoho čísla. Tím číslem byla patnáctka. Nejprve jsem si myslela, že si ze mě dělá legraci, bral to ovšem naprosto vážně.

A mně začalo docházet, že za tím jeho zdánlivě nesmyslným strachem jsou reálné životní zkušenosti. Vlastně to začalo ještě před svatbou, kterou jsem chtěla mít patnáctého července. Aleš to kategoricky odmítl. Prohlásil, že to číslo mu přináší jen smůlu.

Hned mi dodal důkazy: patnáctého února zemřel jeho dědeček, patnáctého června přišla o dítě jeho sestra. Jeho propustili patnáctého prosince z minulé práce, kde se mu líbilo. A patnáctého března se rozešel se svojí předchozí přítelkyní.

Byli jsme vždy ve střehu

Pro sebe jsem si nejprve říkala, že se jednalo určitě jen o spleť náhod. Pak ale začala ona patnáctka řádit i v Alešově aktuálním životě. Jeho otec měl úraz, po kterém skončil na invalidním vozíku – a stalo se to patnáctého dne v měsíci.

Blízký kamarád se mu utopil patnáctého srpna. Když se nám měly narodit děti, Aleš se vždy bál, aby se tak nestalo patnáctý den, k čemuž naštěstí nedošlo. I

v letech, kdy se nestalo nic tragického, pronásledovaly Aleše každý den, začínající patnáctkou, různé drobné nepříjemnosti. Za ty roky jsem si na to zvykla a společně s ním vždy byla patnáctý den měsíce ve střehu.

Táhlo  se to s námi celý život. Předloni Aleš zemřel na nádorové onemocnění. Diagnózu se dozvěděl patnáctého dubna a jeho život skončil rok a půl poté, patnáctého října.

Lucie S. (59), Jihlava