Vždycky jsem se snažila být ve všem nejlepší. Odráželo se to ve všem, včetně partnerských vztahů.

Už odmala jsem se ve všem snažila být perfekcionistkou. Ve škole pro mě znamenala úspěch pouze jednička. Když jsem dostala dvojku, považovala jsem to už za prohru. Tenhle přístup se týkal i opačného pohlaví.

Chtěla jsem, aby se mnou kluk chodil nejen proto, že se mu líbím a že mě má rád, ale i proto, že jsem prostě nejlepší. Život mi ale občas ukázal, že ani veškeré možné snažení nemusí přinést kýžený výsledek.

Opravdu jsem po něm toužila

Zdeněk byl v mládí mojí největší láskou. Předchozí vztahy uvedl v život většinou zájem z mužské strany, tentokrát tomu bylo naopak. Líbil se mi od první chvíle, kdy jsem ho spatřila a strašně moc jsem ho chtěla.

Nejprve to vypadalo, že mě vůbec nebere na vědomí, ale tak nějak podvědomě jsem vycítila, že je to z jeho strany jenom póza. Tušil, že si mojí přízní může být jistý a proto dělal drahoty. Snížila jsem se k jedné věci, kterou jsem zatím na kluky neuplatnila:

zkrátka a jednoduše jsem ho jednoho dne svedla. Bylo to tak strašně jednoduché, že jsem vzápětí litovala, zda jsem něco nepokazila. Naštěstí to tak nevypadalo. Nebral mě jako „ulovenou kořist“ nebo holku na jednu noc.

Začali jsme spolu chodit a já jsem se záhy uklidnila. Splnil se mi sen. Začala jsem se proto snažit, aby ten sen jen tak neskončil. Tak, jak jsem byla zvyklá ve všem vynikat, dělala jsem maximum pro to, aby měl se mnou Zdeněk nebe na zemi.

Moje snaha ho štvala

Kdykoliv jsem viděla na Zdeňkově tváři pochybnosti nebo zklamání, byla to pro mě rána do srdce. Nikdy jsem z ničeho neobviňovala jeho, chybu jsem pokaždé hledala na své straně. To já jsem zklamala a on je kvůli mně rozmrzelý, smutný nebo dokonce trpí.

Snažila jsem se hned všechno napravit. Nahlas jsme o takovýchto situacích nemluvili, z mého jednání ale musel můj přítel jasně vnímat, jak se snažím všechnu domnělou vinu odčinit a zavděčit se.

Neuvědomovala jsem si, že lidé se mají chovat přirozeně a že k jejich chování zákonitě patří i chyby – a schopnost odpouštět. Po několika týdnech usilování o svoji dokonalost v partnerství jsem docílila jediného: moje snaha Zdeňkovi se ve všem zavděčit ho začala obtěžovat.

Začal mi to dávat najevo takovým způsobem, že mě to zarazilo. Cítila jsem se samozřejmě dotčená, protože jsem to myslela dobře a reakci svého přítele jsem brala jako nevděk. A neměla jsem nikoho, kdo by mě upozornil, že to přeháním.

Rozchod byl ponižující

Začali jsme se se Zdeňkem odcizovat. Byla jsem jako v křížové palbě. Na jedné straně vnitřní výčitky, že něco dělám špatně, na druhé stále více převládající pocit, že za to snažení Zdeněk třeba nestojí.

Co když se moje srdce skutečně spletlo a já se nechala jen na začátku omámit svojí iluzí? Čím víc jsem se ale snažila být dokonalá, a čím častěji jsem začínala dávat najevo Zdeňkovi své rozčarování nad tím, že mě neocení, tím blíže byl náš vztah rozpadu.

Nakonec se přítel se mnou rozešel prostřednictvím dopisu. Bylo to strašně ponižující! Napsal mi, že se chtěl vyhnout osobnímu rozhovoru ne kvůli nějaké své zbabělosti, ale kvůli tomu, že neměl v úmyslu poslouchat moje argumenty.

Ano, jsem prý dokonalá partnerka a věří, že najdu kluka, který to pochopí a bude vděčný. On že si ale chce najít nějakou normální dívku s chybami. Moje reakce se tenkrát pohybovaly od uraženosti, pláče, snahy o přemlouvání až ke konečné rezignaci.

Až pět let po rozchodu jsem měla další vztah a za Aleše jsem se pak i provdala. Jsem s ním dodnes a teprve vedle něho jsem se naučila, že i nedokonalost člověka může být vlastně zajímavá a přitažlivá.

Iveta L. (58), Opava