Naši rodinu potkala velká tragédie. Jen těžko se z toho někdy vzpamatuji. Přesto chci být dost silná, abych zvládla to, co jsem si předsevzala.

Zase další zbytečná schůzka je za mnou. Paní úřednice byla dost komisní a nepříjemná. Dávala mi dostatečně najevo, že v mém stavu a s mým povedeným synem, nemáme na vnuka nárok. Jenže mě na kolena nikdo nedostane.

Tak strašně toužím po tom, abych se mohla pomazlit se svým vnoučkem, povídat si s ním, číst mu pohádky. Tak moc to chci, že mě snad nic nezastaví.

Byl to šikovný kluk

Můj syn Oldřich byl odmalička takový šikulka. Můj malý montér. Dokázal všechno opravit, ale na učení moc nebyl. Vyučil se proto tesařem a brzy získal dobré místo. Byla jsem spokojená, protože jsem věřila, že se můj syn v životě neztratí. Jen ještě bylo třeba, aby si našel dobrou nevěstu.

Moc se mi líbila

Alenka, kterou mi konečně syn přivedl představit, jako svou partnerku, se mi moc líbila. Byla sice o pět let starší než Olda, ale jim to v ničem nepřekáželo. Začali jsme chystat svatbu.

Než se ale mohla uskutečnit, postihla mě mrtvice. Přežila jsem, ale byla jsem částečně ochrnutá a potřebovala jsem delší rehabilitaci. Alenka se synem svatbu odložili do doby, až se jí budu moci zúčastnit.

Těšili jsme se všichni

Mezitím však Alenka otěhotněla. Byla to pro nás pro všechny velká radost a všichni jsme se na děťátko moc těšili. Představa, že budu babička mě doslova nakopla a já se snažila rehabilitovat, jak jen to šlo. Můj stav se pomalu, ale jistě zlepšoval. Vždyť už bylo na čase, porod se rychle blížil.

Neskutečný šok

Olda mi to ráno zavolal celý nadšený a zároveň rozčilený, že veze Alenku do porodnice. Nervozně jsem se belhala od postele ke dveřím pokoje. Neměla jsem stání. A syn se stále neozýval. Jeho mobil byl samozřejmě vypnutý.

Byla jsem už tak vynervovaná, že jsem myslela, že omdlím. A pokračovalo to ještě celou noc. Až druhý den dopoledne syn přišel. Byla bych ho pomalu nepoznala. Zestárl snad o dvacet let a byl opilý. Alenka prý při porodu zemřela. Vnouček je prý v pořádku.

Marný boj

Můj syn neprojevil ani snahu, aby jako otec usiloval po vzetí mého vnuka, do své péče. Tomáška, tak ho pojmenovali podle přání Alenky, vinil ze smrti své životní lásky.

Neskrýval se s tím, že ho nechce ani vidět, že ho vlastně nenávidí. Navíc začal pít první ligu. Já byla v té chvíli, kvůli svému zdravotnímu stavu, naprosto bezmocná. A tak dali Tomáška do kojeňáku.

Obrat k lepšímu

První rok byl Oldřich k nezastavení. Teprve nepříjemný úraz v práci v podnapilém stavu ho vrátil do reality. Za pomoci lékařů přestal pít a začal zase žít normální život.

Konečně si uvědomil, že má někde svého krásného syna Tomáška, kterého si vlastně nikdy ani nepochoval. Tehdy začal uvažovat o tom, že by se o něj chtěl start, vychovávat ho.

Věřím v dobrý konec

Já na tom také nejsem tak zle, abych synovi nemohla s Tomáškem, který by mohl už jít do školky, pomáhat. Bohužel úřady nás zatím jako případného rodiče a prarodiče nevidí v nejlepším světla. Ano, syn se chlapce zřekl a byl nějakou dobu těžký pijan.

Já jsem tak trochu invalida a mrzák. Ale každý má přece právo na druhu šanci. Nebo snad ne?

Zdena V. (61), Olomouc