Ozval se mi po letech a já jsem neváhala ani minutu.

Myslím si, že pro každého člověka je na světě připravena jedna velká láska. Ta ale nemusí vždy dopadnout podle našich představ. Mojí největší láskou byl Daniel. Při vzpomínce na něj se ale nikdy neubráním slzám.

Byla to opravdu velká láska

Poznali jsme se na vysoké škole, když nám bylo oběma dvaadvacet let. Láska, která mezi námi propukla, patřila do rodu těch šílených, kdy člověk v noci nespí a dvacet čtyři hodin myslí na svého miláčka. Zpočátku se na našem nebi nevyskytoval ani mráček.

Později přibývaly a vznikaly z nich pořádné bouřky, ale síla lásky byla taková, že nás k sobě vždycky přitáhla zpátky. Rozcházeli jsme se a znovu dávali dohromady. Vždy jsme nakonec skončili znovu ve vzájemném objetí.

Chtěli jsme se vzít a mít děti… ale nakonec k tomu nedošlo. Po třech letech vztahu jsme se rozešli definitivně a já se co nejrychleji provdala, abych na Daniela zapomněla.

Stali se z nás nevěrníci

Toho, koho člověk miluje ze všech lidí na světě nejvíc, se mi ze srdce nikdy dostat nepodařilo. I když jsem byla vdaná, i když se mi postupně narodily dvě děti, stále pro mě hrál Daniel důležitou roli v životě. Také on se oženil a měl děti.

Přesto jsme se začali znovu scházet… tajně, jako milenci. Dojímali jsme se nemožností být spolu, litovali jsme své nenaplněné lásky, vyčítali si, jak to mezi námi skončilo.

A byli jsme spolu nevěrní svým životním partnerům – nejprve jednou, kdy jsme si řekli, že to bude naše poslední milování v životě… a potom zas a znovu a ještě. Naše láska probíhala souběžně s našimi manželstvími.

Byli jsme spolu a současně nebyli. Vážili jsme si každého společně stráveného okamžiku. Takhle to trvalo deset let – deset let tajných schůzek, výmluv, lhaní, ukradeného štěstí.

Na poslední noc nezapomenu

Měli jsme blízký vztah k jednomu hotelu v Beskydech. Sehrál svoji roli v našem vztahu hned několikrát. Poprvé jsme tady spolu strávili kdysi, ještě jako studenti, celý víkend. A před lety jsme se tady rozešli s tím, že už se nikdy neuvidíme.

Daniela tehdy potkala těžká životní rána: jeho syn zemřel. V osmnácti letech se předávkoval drogami. Místo aby hledal v mé nepřestávající lásce útěchu, bral vše jako trest osudu za naši nevěru. Řekl mi to nečekaně a s přesvědčením, kterému se nedalo čelit.

Smiřovala jsem se s koncem našeho vztahu strašně dlouho. Když mě po letech Daniel požádal telefonicky o setkání, nemusel mě dlouho přemlouvat. Byla jsem už rozvedená a děti jsem měla dospělé. Domluvili jsme si setkání v tom samém hotelu jako vždy.

Chtěla jsem vědět, co je důvodem setkání, ke kterému už vlastně nemělo dojít. Důvod byl zdrcující.  Daniel mi oznámil, že má nevyléčitelnou nemoc a před sebou maximálně rok života.

Chtěl mě ještě jednou vidět – sejít se se mnou natolik včas, abychom spolu mohli ještě strávit noc v „našem“ hotelu a rozloučit se už provždycky a definitivně. Byla to nejkrásnější i nejsmutnější noc v mém životě.

K ničemu mezi námi nedošlo, strávili jsme čas vzpomínkami, něžně k sobě přitisknutí. Mluvili jsme jen o minulosti, protože budoucnost nebyla.

Labutí píseň našeho vztahu dozněla druhý den dopoledne, kdy jsme se rozloučili, oba vyrovnaní s tím, co neodvratně přijde.

Rozloučili jsme se na nedaleké autobusové zastávce. Odjížděla jsem jako první. Autobus nabíral rychlost a vzdaloval mě od mé životní lásky – od muže, kterého jsem už nikdy neměla spatřit.

Petra M. (57), Ostrava