Vdávala jsem se po velmi krátké známosti. Ačkoliv jsem vždycky byla spíš opatrná a pečlivě zvažující všechny možnosti, tenhle krok jsem udělala hodně rychle.

Byla to bouřlivá láska na první pohled. Hned jsem věděla, že nikoho jiného, než Standu, už v životě nechci. Svatbu jsme naplánovali během týdne. Brali jsme se v nejbližším možném termínu a pozvali jen rodiče a nějaké kamarády.

Na svatební cestu jsme odjeli do Paříže, kam jsem se vždycky toužila podívat. Připadalo mi, že v jednadvaceti letech můj život nabral obrátky, zařadil vyšší rychlost a odnáší mě někam do ráje. Klasický omyl všech zamilovaných.

Měsíce zalité sluncem

Bydlet jsme spolu začali až po svatbě. Standa měl byt po jedné tetičce, která odešla do domova pro seniory. V prvních týdnech a vlastně i měsících bylo všechno krásné a pohádkové.

Když jsou dva lidé zamilovaní a nadšení z toho, že jsou spolu a mají svůj svět sami pro sebe, pak se usmívají i při vynášení koše na odpadky. A myslí si, že to tak bude navždycky.

První prudká hádka

Asi čtyři měsíce po naší svatbě začal mít Standa nějaké problémy v práci, které vyvrcholily jeho výpovědí. Odešel dohodou a ze dne na den jsme tak ztratili část příjmů na živobytí.

O nic dramatického nešlo, rodiče (zejména moji) nás stejně pořád nepřímo podporovali a těšili se na to, že se brzy dočkají vnoučat. Se Standou ale tahle situace zamávala psychicky.

Dost mu na té jeho práci záleželo a nyní, když ji ztratil, byl jako tělo bez duše. Když na mě poprvé rozčileně vyjel, šokovalo mě to, protože jsem na takové jeho chování nebyla vůbec zvyklá.

Reagovala jsem tak, jak ženy povětšinou reagují – pláčem a odměřeností. Dokonce už jsem si balila kufry, zatímco Standa se na mě mračil:

„Přece ode mě neodejdeš kvůli takové hlouposti.“ Až když se mi zanedlouho omluvil, řekla jsem si, že za to všechno mohou majitelé firmy, kteří ho propustili a ne on. Vytěsnila jsem tu příhodu z paměti, ovšem pouze dočasně.

Půlroční výročí

Standa si marně hledal podobné zaměstnání. Byl čím dál nervóznější, i když finance, jak jsem se již zmínila, nám nijak moc nechyběly. Napětí, které v sobě můj muž udržoval, se přenášelo i do vztahu. Už jsem si nemohla být jistá, zda a kdy se znovu pohádáme.

Jednoho dne mě však Standa překvapil příjemně. Zeptal se mě: „Víš, jak dlouho jsme manželé?“„Ano, vím, snadná otázka. Dnes je to přesně půl roku,“ nenechala jsem se nachytat. „Správně, a jak to tedy oslavíme?“ podíval se na mě.

„Mohli bychom si vyjet někam do přírody,“ navrhla jsem. Standa souhlasil a odpoledne jsme vyrazili autem.

Práce v Praze

Výlet se vyvíjel krásně, počasí nám přálo, na jedné lesní mýtině jsme se i pomilovali. Když jsme se vraceli, Standa mi řekl: „Mám nabídku z Prahy, od jedné bývalé spolužačky.“ „Jakou nabídku?“ zatrnulo mi. Nechápala jsem, co mi chce sdělit. „Pracovní.

Byl bych tam přes týden a na víkendy jezdil domů,“ upřesnil. Pochopila jsem, že je už rozhodnutý a tenhle výlet do přírody k našemu výročí měl jen připravit půdu k mému souhlasu.

Šla jsem domů pěšky

Strašně se mě to dotklo. Požádala jsem Standu, ať mi zastaví. Vystoupila jsem a pokračovala pěšky. Snažil se mě přemluvit, abych si znovu nastoupila, a v klidu jsme dojeli domů. Já jsem pro slzy neviděla. Takže on si bude jezdit do Prahy.

A za mými zády mluví s bývalými spolužačkami! Hned se mi vybavily pocity, které jsme měla, když se na mě poprvé obořil. Standa nakonec přemlouvání vzdal a nechal mě na silnici.

Žádost o rozvod

Šla jsem pěšky asi deset kilometrů, ale hněv a smutek mi dodávaly sílu. Během té cesty jsem dospěla k závěru, že se chci se Standou rozvést.

Znělo to sice absurdně, po půl roce manželství a po tak velké lásce, ale od toho rozhodnutí mě mohla odvrátit jen velká kytice růží a Standova pokorná omluva. Místo toho jsem ale doma našla lístek se vzkazem, že odjel do Prahy.

Žádost o rozvod jsem napsala ještě téhož dne. Standa se na noc nevrátil. Když jsem žádost druhý den nesla podat a byla kousek od soudní budovy, zastavilo vedle mě na chodníku auto. Byl to Standa.

Velké usmíření

Stačil jeden pohled z očí do očí, abych si uvědomila, že se oba chováme jako malé děti. Jestliže bychom neustáli takovouto malou krizi, co potom, až by přišly děti a všechno by bylo ještě složitější? Nastoupila jsem.

Standa se na nic neptal, já mu ale žádost ukázala a potom jsem jí před ním roztrhala. On se mi omluvil za předchozí den a oznámil mi, že tu nabídku z Prahy odmítl. Víckrát jsme se o tom už nebavili.

Byla to naše první krize, po které následovalo ještě mnoho dalších, ale i ty jsme spolu dokázali překonat. A příští rok uplyne už čtyřicet let od naší svatby.

Lenka H. (62), východní Čechy