Měla jsem mou mladší sestru Amálii vždycky moc ráda. Starala jsem se o ni a pomáhala jí, když to potřebovala. Rozdělil nás můj muž. Těžko se to napravuje.
Od malička jsem ráda vařila nebo alespoň pomáhala mámě v kuchyni. Také jsem šla samozřejmě na potravinářskou střední a byla brzy pýchou školy. S naším týmem jsme vyhrávali kdejakou soutěž.
Ale to mi nestačilo, vymýšlela jsem recepty a nejvíc mě bavily paštičky a marmelády, omáčky a podobné delikatesy. Mezi rodinnými známými jsem se svými výrobky slavila úspěchy.
Má sestra měla jiné zájmy, spíš honila kluky a taky jen sotva vyšla gympl, protože nestíhala. Jenomže měla kliku a byla hezká, vyhlídl si ji cizinec a odvezl domů, a to rovnou do Austrálie. Byla to událost, protože tenkrát se ženich z ciziny považoval za terno.
Nudila se Sestřička
Amálka se vdala dobře, ostatně každý poměrně movitý cizinec byl v našich očích bohatý pomalu jako král… Ale opravdu si nežili špatně, jen ta vzdálenost byla obrovská a sestru jsme stěží viděli jednou do roka. Když porodila dvě děti, manžel usoudil, že to stačí.
A Amálka se pomalu začínala nudit.
Žili dost v odlehlém domku stranou městského ruchu, což bylo asi štěstí, protože jiní ucházející chlapi než manžel po ruce nebyli. Tenkrát se mi ale svěřila, že by chtěla v Sydney začít něco podnikat a že by mohla vyrábět nějaké ty paštičky jako já. A ať ji to naučím.
Úspěch je tu!
Tenkrát u nás strávili týden, takže jsme ho skoro celý věnovali tomuhle úkolu. Naši chlapi se věnovali dětem, ostatně děti se už spíš byly schopné zabavit samy a můj Karel tahal Johna po hospodách.
Australan byl na konci týdne u konce svých sil, ale moje sestra získala potřebné základní znalosti, aby mé výtvory mohla u protinožců vyzkoušet. Na cestu jsem ji samozřejmě vybavila ještě mnoha ručně psanými recepty a radami.
Byla jsem zvědavá, jak se moje umění tam daleko za mořem bude místním zamlouvat.
Vždyť přeci jen všude jsou zvyklí na nějaké jiné jídlo, i když mlsný jazyk mají asi všichni lidi. Se sestrou jsem byla vlastně jen v písemném kontaktu, telefonovaly jsme si výjimečně a dopis šel někdy i čtrnáct dní.
Neptala jsem se, nic jsem nechtěla zakřiknout a taky abych nevypadala jako nějaká dotěrná protivná ségra. Začalo mi být jenom divné, že sestřiny dopisy jsou stále kratší a kratší.
Až mi v jednom prozradila, že vůbec nestíhá, s mými paštičkami, omáčkami a marmeládami rozjela velký byznys.
Byla jsem šťastná a honem jí psala, jak jí gratuluju a přeju, ať to běží stále lépe. Další Vánoce přijeli s dětmi opět, ale zdrželi se jen pět dní, nemají prý čas, John seknul dokonce i se svou prací, protože sestřina firma se rozrůstá a potřebuje lidi, kterým lze věřit. Měla jsem oči navrch hlavy.
Jde o peníze
Za další rok už se nám pochlubili fotkou obrovského domu, u kterého stála dvě auta, která připomínala menší autobusy. Tehdy jsem na Karlovi zahlédla ve tváři divný výraz.
Když odletěli zpět, týden nemluvil a pak začal mít jízlivé poznámky. „My tady pískáme kudlu a sestřička si za mořem staví palác, to je prima.
Jistě ti hezky poděkovala, sestřička…“ Dlouho jsem jen namítala, že nám spoustu věcí přivezli, naše děti dostaly po jejich oblečení i hračky, pozvali nás dvakrát na večeři… Jen se smál. Pak začal říkat, že mám chtít peníze. Podíl ze zisku.
Dělala jsem mrtvého brouka. Naštěstí tou dobou padl režim a všichni jsme měli jiné starosti.
Po roce se k tomu ale Karel vrátil s ještě větší vervou, právě proto, že se poměry uvolnily a on se rozhodl, že když nám sestra nedá, o co si řekneme, budeme se soudit. Neměla jsem sílu vzdorovat, nechala jsem ho jednat.
Na jeho neurvalý dopis sestra samozřejmě nereagovala, ale on úplně s klidem prodal náš pozemek po prarodičích na vesnici, jen aby měl na výdaje s právními službami. Myslel to se soudem smrtelně vážně.
Náš právník nám moc nadějí nedával, ale když Karel sehnal poměrně dost svědků, kteří mé recepty ochutnali mezi prvními a moc dobře si na mé výrobky pamatovali, krčil rameny, jako že se to zkusit může.
Stýská se mi
K soudu ten případ nedošel. Sestra se pak náhle s Karlem dohodla, jednorázově mu zaplatila dvě stě tisíc dolarů a slíbila přidat během tří let ještě dvě stě.
Sestra na moje dopisy nereagovala. Co udělal Karel s penězi, jsem netušila, že prý mi do toho nic není, že on vyhrál soud, byl to jeho nápad, takže já mám být zticha. Za rok podal žádost o rozvod.
S penězi zmizel ve světě, ani nečekal na rozhodnutí soudu, rozvedli ho v zastoupení. Zůstala jsem skoro sama, dospělí synové začali mít svých starostí dost, nemohli se mi moc věnovat.
Dál jsem vařila v jedné jídelně a jako hlavní kuchařka jsem si přišla na peníze, které mi stačily. Jen můj zničený vztah se sestrou mě moc trápil. Až jednoho dne napsala, že je jí moc líto, co mě potkalo, ale ani oni na tom nejsou moc dobře.
Peníze, které musela poslat Karlovi, najednou začaly ve firmě kvůli nečekaným výdajům a krizi na trhu chybět, museli prodat dům, ale firma se snad pomalu dostává z nejhoršího. Drobnou výčitku připojila, že prý jsem mohla něčemu takovému snad zabránit, byla jsem hlavní svědek, ale že jsem tu vůli očividně neměla, raději ihned zaplatili, jak jim radili právníci. Od té doby už si zase píšeme, ale náš vztah nikdy nebude stejný jako dřív.
Jana (62) jižní Morava
