I když některým pověrám nevěříme, vyplatí se brát je vážně.

Některé situace a věci prý přinášejí smůlu. Říká se to třeba o pátku třináctého, o rozbitém zrcadle a také o černých kočkách, které přeběhnou člověku přes cestu. Já jsem moc na pověry nevěřila, ale od loňského roku jsem změnila názor.

Nevěděla jsem, jestli jít dál

Šla jsem tehdy na pravidelný nákup do supermarketu. Byla to příjemná čtvrthodinová procházka. Kráčela jsem zamyšleně po chodníku, když v tom jsem si povšimla, že přede mnou stojí velká černá kočka. Skoro to vypadalo, jako by na mě čekala.

Pomyslela jsem si, že mi určitě přeběhne přes cestu – a také že ano. Chodník z jedné strany na druhou překřižovala dokonce dvakrát, nejprve směrem k silnici, kde ji ale odradilo projíždějící auto.

Čekala jsem, že kočka to zkusí znovu, protože na silnici nebyl zase takový provoz. Ona se však vrátila a usadila se na původním místě. Chtěla jsem pokračovat v cestě, ale v tu chvíli mě napadlo, že by mi to opravdu mohlo přinést smůlu.

Vůbec jsem nechápala, proč si to myslím, vždyť jindy bych se zachovala tak, že bych si žádné černé kočky nevšímala. Nyní jsem ale zůstala stát na místě a váhala, jestli mám jít po chodníku dál nebo změnit trasu. Ještě než jsem se stačila rozhodnout, tak se stalo něco hrozného!

Mohla jsem být mrtvá!

Auto, které ve velké rychlosti přejíždělo kolem po silnici, náhle dostalo smyk a vjelo prudce na chodník. Zastavilo se až o sloup. Podlomily se mi leknutím nohy.

Uvědomila jsem si, že pokud bych předtím pokračovala v chůzi dál, ten havarovaný vůz by mě býval smetl. V šoku jsem sledovala, jak z auta vylezl zraněný řidič a volá sanitku a policii. Nebyla jsem skoro schopná se pohnout.

Kočka z chodníku mezitím samozřejmě zmizela. Na nákup jsem toho dne už nedošla, musela jsem dokonce vypovídat na policii jako svědkyně, i když jsem toho vlastně moc neviděla. O černé kočce a pověře, která mi zachránila život, jsem ale raději pomlčela.

Libuše S. (60), Brno