Vyšly jsme si jen na malou večerní procházku. Stal se z ní krutý boj o přežití!
Mě a moje dvě kamarádky před časem potkala jedna neuvěřitelná příhoda. Kdykoliv jí někomu vyprávíme – ať už já, Eva nebo Jiřina – každý se nám směje, že si vymýšlíme. My jsme ale opravdu prožily noc plnou hrůzy, na kterou bychom nejraději zapomněly.
Strašidelná žena
Já byla jediná z nás vdaná. Eva se rozvedla už dávno a zvykla si žít sama. Jiřina ještě stále řešila porozvodové komplikace. Rozhodly jsme se udělat si dámskou víkendovou jízdu.
Vyrazily jsme na malou chatu, kterou Eva kdysi získala v rámci rozvodového dělení majetku.
Párkrát předtím už jsme na té chatě byly, ale protože se nacházela dost stranou civilizace a nebylo to tam moc pohodlné, spíš jsme se scházely ve městě nebo jezdily na výlety. Bylo září, léto pomalu končilo, přicházely oblačné dny.
V chatě byl krb a my jsme se těšily, jak si posedíme u praskajícího ohně s lahví nějakého značkového alkoholu. Ještě předtím jsme se ale šly projít do blízkého lesa. Už se pomalu začínalo stmívat, když jsme se na pasece obrátily a vracely se zpátky k chatě.
Najednou Jiřina polekaně vykřikla. Vzápětí jsme i já s Evou spatřily, čeho nebo spíš koho se polekala. Na pařezu seděla přikrčená jakási stará žena. Pátravě si nás prohlížela. Vypadala dost strašidelně.
Opatrně jsme kolem ní prošly a chovaly jsme se, jako by tam nikdo nebyl. Už jsme byly k té ženě zády, když se ozval její hlas. Temným a skuhravým tónem nám začala vyčítat, že jsme ji nepozdravily.
Ani jedna z nás se s ní nechtěla hádat a raději jsme přidaly do kroku. Zaslechly jsme ještě, jak ta stařena zvolala, že nás proklíná.
Pochopily jsme, co se stalo
Chtěly jsme po tomhle nepříjemném zážitku být v chatě co nejdřív. Věděly jsme stoprocentně, že jdeme správným směrem. O to větší bylo naše překvapení, když pěšina náhle končila a v cestě nám stálo husté křoví.
Nepamatovaly jsme si, že bychom takovým místem někdy procházely. Otočily jsme se zpátky a trochu se obávaly, že při návratu a hledání správné cesty znovu narazíme na tu starou ženu. Přišly jsme až k místu, kde jsme ji spatřily, ale už tam nebyla.
Rychle se setmělo a my jsme se cítily bezradné. Ani jedna z nás netušila, kudy teď jít. Neměly jsme s sebou ani baterku. Mobil měla jedině Eva. Já s Jiřinou jsme své telefony nechaly v chatě. Stejně by nám tu nebyly nic platné, protože les nepokrýval signál.
Jedinou výhodou bylo, že světlem z mobilu mohla Eva alespoň trochu svítit na cestu. Zmocňovala se nás čím dál větší úzkost. Jako první řekla nahlas Jiřina, že nás ta tajemná stará žena skutečně proklela a my se z lesa možná nikdy nedostaneme.
Tehdy jsme ji ještě okřikli, ať zbytečně nestraší. Po další hodině, kdy jsme marně hledali cestu ven, jsme musely s Evou uznat, že Jiřina má možná pravdu.
Spásný nápad
Opakovalo se to stále dokola. Kdykoliv jsme narazily na nějakou prošlapanou cestu, přivedla nás do slepé uličky. Jiřina se začala psychicky hroutit. Musely jsme jí s Evou utěšovat.
Už byla temná noc a Evě došla baterie v mobilu, takže jsme už neviděly ani na krok. Navíc se nám začala zjevovat různá záhadná světla. Bály jsme se je ale následovat. Nepřestávaly jsme hledat cestu ani potmě, ale brzy jsme začaly být vyčerpané.
Ztratily jsme pojem o čase. Nakonec Evu napadlo, abychom se alespoň na dálku té stařeně omluvily. Začaly jsme nahlas volat, že nás naše nezdvořilost mrzí. Opravdu to zabralo!
Během dalších pěti minut jsme došly na kraj lesa, právě tam, odkud bylo nejblíž do Eviny chaty. Už pomalu začínalo svítat, takže jsme v tom temném prostoru strávily celou noc!
Veronika D., (49), Liberec
