Na některé vztahy člověk nikdy nezapomene, i když trvaly jen krátce.

Vdala jsem se v životě jen jednou, jsem i po letech stále šťastná, ale myšlenky se mi často vrací do mého mládí. Tehdy jsem prožila cit, který neměl budoucnost, o to víc byl však intenzivní.

Kradli jsme si chvíle pro sebe

To, že se mladá žena zamiluje do výrazně staršího muže, se stává často. Tehdy mi bylo dvacet jedna let, jemu pětačtyřicet. Líbil se mi. Věděla jsem, že je ženatý. Pracoval ve stejné budově jako já, jen v jiné firmě. Potkávali jsme se často na chodbě.

Jednoho dne mě oslovil. Chvíli jsme si povídali. Pokud jsem do Romana byla předtím jen platonicky zakoukaná, nyní jsem se šíleně zamilovala. Nejprve jsme si kradli chvilky pro sebe v práci, pak jsme se setkávali i v kavárnách a vinárnách.

Věděla jsem, že mě miluje stejně jako já jeho. A bylo mi jasné, že se nerozvede. Definitivně si mě získal, když jednou přijel dříve ze služební cesty z Prahy, kde měl původně přespat. Ujel tři sta kilometrů, jen aby mě chvíli mohl vidět.

Nesváděl mě, nenaléhal na mě. Stačilo mu, že mě mohl pohladit.

Muselo to skončit

Bylo mi s Romanem krásně a i na něm jsem viděla, jak je mu se mnou dobře. Chtěli jsme se setkávat tak dlouho, dokud to bude možné. Prožívala jsem nejkrásnější týdny a měsíce, jaké mě do té doby potkaly. Pak se o všem dozvěděla Romanova žena.

Pochopila jsem, že ten krásný tajný vztah musí skončit. Trpěli jsme oba dva, já dokonce tak moc, že jsem se přestěhovala na sever Čech. Tam jsem si později našla životního partnera. O Romanovi jsem pak dlouho nic nevěděla. Až jedna bývalá kolegyně mi po čase prozradila, že vážně onemocněl.

Tehdy už jsem byla vdaná a měla děti, přesto jsem bojovala s pokušením za Romanem se vypravit. Neudělala jsem to. Později jsem se dozvěděla, že zemřel ještě před šedesátkou.

Nikdy jsem neměla sílu jít hledat jeho hrob. Jsem dnes spokojená žena a zdánlivě mi nic nechybí. Takový osudový cit jako tenkrát se dá prožít jen jednou a já jsem ráda, že mě to potkalo.

Kamila R. (63), Brno