I když s člověkem, který byl omylem vašeho života, přerušíte kontakty, může se objevit jako přízrak z minulosti.

Své první manželství jsem si doslova odtrpěla. Vdávala jsem se, protože jsem čekala dítě. Nebyla jsem do Milana nijak zvlášť zamilovaná, vlastně jsme spolu teprve začali chodit.

Rodiče na mě ale doma tlačili, abych nechodila na interrupci a Milan souhlasil, že si mě vezme. Tehdy mi připadalo, že vlastně nemám na výběr.

Jemu to tak vyhovovalo

Až v průběhu manželství jsem začala poznávat, co je vlastně můj partner za člověka. Měli jsme toho opravdu jen málo společného. Ukázalo se, že Milan je citově chladný a sebestředný sobec.

Nebylo dne, kdy bych nelitovala, že jsem ho poznala. Navenek jsem to ale moc nedávala znát. Naše manželství bylo spíš formální a udržovali jsme ho kvůli synovi. Nedokázala jsem si představit, že bychom spolu měli být až do konce života.

Upínala jsem se k tomu, že buď jednoho dne syn bude soběstačný a já Milana opustím nebo že se stane něco zlomového a on odejde sám.

Bohužel se zdálo, že manželovi náš způsob života vyhovuje. Vydělával hodně peněz, takže mě měl ekonomicky v hrsti.

Já jsem měla už jen matku, která na tom nebyla finančně dobře, jinak nebyl nikdo, na koho bych se mohla případně obrátit, kdybych se chtěla osamostatnit.

Přišla jsem o syna

Trpělivost nakonec došla mně. Byli jsme spolu už deset let, když mě v práci povýšili. Najednou jsem měla víc peněz a stouplo mi sebevědomí.

Uvědomila jsem si, že už opravdu s Milanem být nechci, ať mě to stojí cokoliv. Podala jsem žádost o rozvod. Nastala tvrdá bitva plná výhrůžek z manželovy strany. Cítil se dotčen tím, že jsem si mohla dovolit mít vlastní názor a hledat svoji cestu.

Soudní tahanice trvaly hodně dlouho. Stálo mě to spoustu nervů a na konci přišlo jedno drsné zklamání.

Když se syna ptali, s kým chce být, řekl, že se svým otcem. Věděla jsem, že má k Milanovi bližší vztah než ke mně, přesto mě to jako matku ranilo. Dlouho jsem se s tím těžce smiřovala. Nemohla jsem ale nic dělat. Zůstala jsem tak ve dvaatřiceti letech sama.

Nejprve jsem z toho tehdy byla v depresi, ale postupně jsem si uvědomila, že toho mám ještě spoustu před sebou a rozvodem nic nekončí.

Pokažená oslava

Časem jsem si našla jiného partnera. Erik byl stejně starý, rozvedený jako já a pravý opak Milana. S bývalým manželem ani synem jsem se nestýkala. Měla jsem sice nárok syna jednou za dva týdny vidět, ale on sám to odmítal a já nechtěla nic vynucovat násilím.

Za svým prvním manželstvím jsem tak udělala tlustou čáru. Ani s Erikem jsem se o tom moc nebavila. Po dvou letech chození a poznávání jsme se rozhodli, že se vezmeme. Měli jsme malou, skromnou svatbu.

V šestatřiceti letech jsem pak přivedla na svět dcerku Lindu. Žili jsme šťastným rodinným životem, bylo to něco úplně jiného než předtím s Milanem.

O něm jsem vlastně už vůbec nevěděla, jen jsem se doslechla, že se odstěhoval i se synem pryč z Prahy. Netušila jsem, že se jednoho dne znovu uvidíme a jak moc to bude ponižující. Stalo se to, když Linda slavila patnácté narozeniny. Měli jsme pro tu příležitost zamluvený malý salonek v jedné restauraci.

Jednalo se o malou oslavu, kde jsme byli já, Erik, jedni známí a tři kamarádky dcery. Náhle do salonku vstoupili dva lidé. V tom prvním jsem poznala Milana, i když hrozně zestárnul a sešel.

U druhého mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, že se jedná o našeho syna, tak moc změnil podobu – díval se úplně nepřítomně. Následoval výstup, na který nikdy nezapomenu.

Milan mi přede všemi vyčetl, že jsem jeho i syna kdysi opustila a že kvůli tomu naše dítě skončilo na drogách. Udělal ze mě přede všemi sobeckou, krkavčí matku, která synovi zničila život.

Erik tehdy společně s dalším známým nechali exmanžela a syna z restaurace vyhodit, ale ta bolest z ponižujícího zážitku přetrvává dodnes. A i když o tom nikdo nemluvil, vztahy v rodině nám to dost narušilo!

Helena B. (53), Praha