Jakmile člověk jednou maličko ze slušnosti ustoupí, už musí couvat pořád.

V mládí, když jsem chodila na střední školu, jsem s Romanou nijak moc nekamarádila. Byla to prostě jedna ze spolužaček, se kterou jsem občas prohodila pár slov. Na svěřování tajemství nebo na různé akce jsem měla jiné dívky.

Romanu jsem pak občas potkávala na třídních srazech, které se pravidelně konala. Na některých jsem chyběla já, na některých ona.

Měl to být jen kompromis

Životem jsem celkem bez problémů proplula až do zralého věku. Na rozdíl od mnohých známých a kamarádek jsem byla stále vdaná, děti byly úspěšné, dělala jsem práci, která se nechala vydržet. Na srazu po pětatřiceti letech jsem Romanu opět potkala.

Tentokrát jsme se spolu bavily víc než kdykoliv předtím, i proto, že řada mých oblíbených spolužaček chyběla. Romana mi navrhla, abychom se setkaly i mimo sraz. Mám takovou povahu, že nedokážu příliš odmítat, takže jsem přikývla.

To jsem neměla dělat, protože od té chvíle mi začalo období, na které nerada vzpomínám. Myslela jsem si, že jedním osobním setkáním s Romanou udělám takový kompromis, projevím zájem a potom se zase uvidíme až na příštím třídním srazu. Spletla jsem se. Během našeho posezení v kavárně mě Romana málem nepustila ke slovu.

Bavily jsme se převážně o mně. Probrala se mnou všechno možné ohledně mého života, mých zálib a zvyků. A začala mi doporučovat nejrůznější změny. Mojí chybou bylo, že jsem Romanu nedokázala včas zastavit a poslat do patřičných mezí. Vzbudila jsem v ní tak dojem, že mě její rady opravdu zajímají.

Bylo těžké to skončit

Romana mi doporučovala mimo jiné nějakou zdravou výživu a kosmetiku. Samozřejmě jsem jí podezřívala, že v tom má své ekonomické zájmy. To bych možná ještě dokázala pochopit. Pravda ale byla horší, jak jsem zjistila až mnohem později.

Bývalá spolužačka byla rozvedená, bezdětná a sama a tak si našla svoji životní náplň v tom, mluvit druhým do života.

Na konci našeho prvního srazu v kavárně si hned dohodla další schůzku – a vinou mojí slabosti a neschopnosti odmítnout to dopadlo tak, že do měsíce začala dokonce chodit na pravidelné návštěvy k nám domů.

Na vlastní kůži jsem se tak přesvědčovala, že přehnaná slušnost se prostě nevyplácí. A čím víc jsme se stýkaly, tím pro mě bylo těžší to najednou všechno utnout.

Dostala jsem se kvůli tomu i do sporu s manželem, který Romanu samozřejmě hned prokoukl a nedával jí zrovna najevo své sympatie. Párkrát jsme se kvůli tomu přeli, nic dramatického, ale pro mě to bylo nepříjemné.

Jako by nestačilo, že jsem se cítila hloupě kvůli tomu, že poslouchám rady Romany – ještě mi to bouralo domácí pohodu!

Našla jsem řešení

Spolužačka patřila k typům, kterých je velmi těžké se nějak zbavit. Začala jsem Romaně nejprve nenápadně naznačovat, že už nechci, aby mi jakkoliv zasahovala do života. Jako bych nic neřekla.

Jakmile jsem začala vynechávat domluvené schůzky, stávalo se, že přišla až k nám domů zeptat se, co je se mnou. To jenom zvyšovalo napětí mezi mnou a manželem. Nakonec jsem nevěděla, co mám dělat.

Opakovaně jsem se dál přesvědčovala, že slušnost se od určité chvíle mění ve slabost. Požádala jsem proto o pomoc manžela. Všechno jsem mu vylíčila a vyplakala se mi na rameni. Trochu se na mě zlobil, ale pak slíbil, že s vlezlou spolužačkou rázně zatočí.

Jakmile se u nás příště Romana objevila, spustil na ní tak, že i já samotná jsem se ho bála. Přímo před jejíma očima mi zakázal se s ní dál stýkat. Zabralo to. Na příští třídní sraz asi po této zkušenosti už nepůjdu – a Romana si nejspíš najde jinou „oběť“.

Libuše D. (55), Kolín