V noci přišla za mou dcerou a chtěla si hrát. Probudil mě děsivý sen. Svou holčičku jsem zastavila v poslední chvíli před smrtelným nebezpečím.

K tomu letnímu pobytu jsem se nechala zlákat kamarádkou. Byl to tábor pro postižené děti, a já v něm měla zajistit příjemné večery s jógou pro rodiče a prarodiče, aby si od svých nelehkých povinností odpočinuli. Svou malou dceru jsem vzala sebou.

Ubytovali nás v zámku s velkou zahradou. Byl využívaný jako ubytovna, a podle toho vypadal – zanedbaný, ponurý a smutný. Ke cvičení jsem vybrala jeden z rozlehlých prázdných pokojů. Tak hroznou jógu jsem však v životě nezažila.

Dospělí, zcela vyčerpaní svými handicapovanými blízkými, se snažili meditovat, uvolnit se a soustředit, zatímco jejich postižené děti vedle nich šílely.

Nikdy jsem něco podobného nezažila, ačkoliv s postiženými lidmi běžně pracuji.Bylo to jakési jejich davové běsnění.

Cítily blízké nebezpečí?

Jak jsem je tak sledovala, najednou mě napadlo, že se chovají stejně, jako zvířata v lese, když se v jejich blízkosti ocitne nebezpečný predátor. Tito lidé umí údajně vnímat duchy.

Zkusila jsem vést slovně meditaci a zároveň se soustředit na prostředí, v němž jsme cvičili. Víc a víc jsem nabývala dojmu, že tam skutečně nejsme sami, že v pokoji s námi „něco“ je. Neviditelného a nebezpečného, a ty děti to dobře cítily. A bály se.

Po cvičení mi moji domněnku potvrdila dokonce i dcera. Přišla ke mně a pošeptala mi. „Když jsme leželi na zemi a meditovali, slyšela jsem, jak mi někdo povídá do ucha. “ Za dcerou byla pouze zeď a kolem ní nikdo, kdo by mohl šeptat, aby to ostatní neslyšeli.

Chtěla mi ukrást dceru

Tímto zážitkem to ale neskončilo. Tu noc jsem měla hrozné sny. Opakovaně v nich figurovala holčička v dlouhé bílé košilce. Vylezla z jezírka na zahradě a chtěla se kontaktovat s mou dcerou.

Celou noc jsem nedělala ve spánku nic jiného, než že jsem dceru hledala po zámku, ve všech jeho zákoutích, i po zahradě, a vždycky jsem ji našla v přítomnosti téhle dívky, jak si ji někam vede. „Chci Terezce ukázat, kde bydlím. Můj pokojíček,“ řekla vždycky.

Ale já cítila, že to není dobře, a dceru jsem nepustila. Jenže za chvíli tomu bylo stejně. Několikrát jsem se za noc probudila, a jakmile jsem zase usnula, sen plynule navázal a pokračoval.

Bydlela v jezírku na zahradě?

Když jsem dceru nakonec hledala hodně dlouho a celou mou duši posedla tíseň a strach a já ji našla ve chvíli, kdy ji ta holka vedla do jezírka, vyskočila jsem z postele a už neusnula. Seděla jsem v křesle až do rána.

Dcera spala neklidně, po zbytek noci sebou házela a občas něco promluvila. Nebylo ji sice rozumět, ale jednoznačně se s kýmsi dohadovala, a ten ji neodbytně přemlouval. Po zbytek pobytu jsem už dceru hlídala jako oko v hlavě a v den odjezdu se mi velmi ulevilo.

Bylo by zajímavé nahlédnout do místního archívu, jestli se v jezírku na zámecké zahradě neutopila kdysi nějaká přibližně desetiletá holčička.

Kateřina F. (57), Trutnov.