Ve dvaceti jsem pustila k vodě muže, co si mě chtěl vzít. Několik let jsem si užívala, ale pak jsem i já zatoužila po manželství a rodině…

Kdysi jsem udělala obrovskou chybu. Pustila jsem k vodě muže, který mě bezmezně miloval a snesl by mi modré z nebe. Chtěl se se mnou oženit a založit rodinu. Mně však bylo tehdy pouhých dvacet let a toužila jsem po svobodě a nezávislosti.

Jemu bylo už sedmadvacet, což v tehdejší době byl normální, nebo spíše vyšší věk pro vstup do manželství. Já jsem se však na tento zásadní krok cítila příliš mladá.

Zkoušela jsem seznamku

Opustila jsem ho a několik let jsem si užívala nezávazných vztahů. Když mi táhlo na třicítku, už jsem zatoužila po tom usadit se a mít děti. Jenže žádný mužský, co by za něco stál, nebyl v dohledu.

Tak jsem se zaregistrovala na několik seznamek a doufala jsem, že potkám velkou lásku. Jenže žádný z mužů, se kterým jsem si vyrazila, absolutně nepřipadal v úvahu.

Z chlapíka, který podle profilu na seznamce působil jako sympaťák hledající svou spřízněnou duši, se vyklubal páprda ve flanelové košili, jehož představa o romantické schůzce spočívala v tom, že si někde dáme pivo a párek v rohlíku.

A to byl ještě ten lepší případ. O dalších mužích škoda mluvit. Tak jsem se ze seznamky raději rychle odhlásila.

Pětatřicáté narozeniny

Čas plynul. Kamarádky mě ujišťovaly, že svoji velkou lásku určitě brzy najdu, ale když jsem na dortu sfoukávala pětatřicet svíček, hlavou mi problesklo, že jsem svou šanci možná už promarnila.

Vzápětí mi ale vyskočila kontrolka, že ještě nejsem tak stará a že pokud toužím po manželství a rodině, je nejvyšší čas s tím něco udělat. Začala jsem hned druhý den. Zašla jsem si ke kadeřnici a kompletně jsem změnila účes i barvu vlasů.

Pak jsem ještě vyrazila po obchodech a nakoupila si nové sukně, šaty a taky boty a kabelku. Plná optimismu jsem si pak šla sednou jedné nově otevřené kavárny.

Setkání v kavárně

Mezitím, co jsem čekala, až mi donesou kávu a jablečný závin jsem se zvědavě rozhlížela kolem sebe, když vtom mi zrak spočinul na jednom muži, co si u stolu v rohu četl knihu. I když uplynulo mnoho let, okamžitě jsem poznala, že je to Filip.

Přemýšlela jsem, zda ho mám jít pozdravit, ale on v tu chvíli vzhlédl. Naše pohledy se setkaly. Usmál se na mě a mě přitom poskočilo srdce.

Stali se z nás manželé

Vstal a přisedl si ke mně. Začali jsme si povídat a bylo to, jako bychom se viděli včera a ne před patnácti lety. Ukázalo se, že je Filip stále svobodný. Ale nevydrželo to dlouho. Začali jsme se pravidelně a stále častěji vídat.

Uplynul rok a vzali jsme se. Tentokrát jsem ale požádala o ruku já jeho a naštěstí jeho odpověď zněla ano.

Sylva B. (51), Praha