Jakmile oblohu rozzářil úplněk, objevila se ona. Můj Tomáš ji za oknem spatřil několikrát. Opakoval, že viděl ducha. Nechtěla jsem tomu uvěřit, tak jsem si na ni počíhala.
Vchod do naší zahrady vedl skrz starou bránu, po které se vinuly popínavé růže. Každý rok krásně kvetly a voněly. Brána jediná tu zůstala z dob, kdy tu stával malý zámeček. V 19. století shořel poté, co do něj udeřil blesk.
Kdykoli jsem procházela branou, měla jsem zvláštní pocit, jako bych vstupovala do jiného světa. Venku byl svět 20. století, uvnitř brány, to znamená u nás, jsem cítila závan starých dob. Jako dítě jsem měla dokonce pocit, že se tam pohybovaly postavy. Stíny!
Nejintenzívnější to bylo v době, kdy jsem dospívala. To se mi dokonce několikrát v noci zdálo, že slyším před domem na zahradě tichou hudbu, a když jsem vyhlédla z okna ven, v měsíčním světle jsem občas spatřila ty podivné, temné stíny.
Pak jsem odešla na studia do města, a tehdy ty zvláštní sny ustaly. A čas běžel… Když zemřela babička, které dům patřil, nastěhovala jsem se do něj opět já, tehdy už se svým přítelem. Měli jsme zrovna před svatbou.
Nikde nikdo
Ještě jsme se ani nezabydleli, když přišel úplněk. Byla jsem tak unavená úklidem a prací, že jsem tu noc usnula hned, jak jsem ulehla. Uprostřed noci se mnou ale začal Tomáš třást. „Venku na zahradě je nějaká holčička, dívala se nám do okna!“ říkal.
Vyskočili jsem z postele a hrnuli se z domu ven, abychom zjistili, co je to za dítě a jestli se třeba neztratilo. Venku však nikdo nebyl. Obešli jsme dům, volali, ale bylo ticho. Usoudili jsme, že se to Tomášovi nejspíš jen zdálo.
Následující měsíc byl klid – ale jen do dalšího úplňku. Já zase spala, Tomáš seděl u pracovního stolu. Najednou vyskočil a běžel k oknu. To mě probudilo.
Rozrazil okenice dokořán a zavolal do noci: „Neboj se, kdo jsi? Pojď k nám!“ Opět jsme obcházeli dům a prohledávali zahradu. Marně, holčička, kterou před chvíli viděl za oknem, nebyla nikde.
„Držela v rukou tříbarevnou kočičku. Nebyl to sen, opravdu jsem ji viděl!“ opakoval Tomáš. Druhý den jsme se ptali po vsi, líčili, jak holčička vypadala, a snažili se zjistit, čí by mohla být.
Zmizela v bráně
Nikdo nám na otázku neodpověděl, jen jeden starý muž si vzpomněl, jak mu jeho babička vyprávěla, že v zámečku, když ještě stál, uhořela malá holčička i se svou kočkou. Představa, že by to snad mohl být její duch, mi přišla absurdní. Mému příteli ale ne.
Uvěřil, že na vlastní oči viděl ducha. Já byla přesvědčená, že si z nás jen nějaké dítě ze vsi dělá legraci. Další úplněk jsem se zabydlela v kůlně poblíž okna do ložnice a číhala.
Kolem jedné ráno jsem zahlédla mlžný oblak, jak se vznáší zahradou směrem k oknu. Vtom Tomáš rozrazil okno a volal do noci: „Vidím tě. Kdo jsi?“ Na to jsem já vyrazila z kůlny.
Ve světle měsíce se mi opravdu zdálo, že se zahradou vznáší postava dívky. Mířila ke staré bráně. Prolétla jí a zmizela mi z očí. Navždycky!
Alice (63), severní Čechy
Tyjo, duch s kočkou, to zní epesně! V takovým domě bych chtěla jednou fotit, ta atmosféra musí být nezapomenutelná.
Teda, to musí být pořádný adrenalin! Chvíli mi to připomínalo film, sotva si to dokážu představit. Zajímalo by mě, co se opravdu stalo. 🙂
To je fakt zajímavý příběh! Určitě bych měla stejný pocit, kdybych tam byla. Ta stará brána a růže, to musí být nádherný!