Život dokáže člověka občas pěkně a nečekaně překvapit. Jako třeba mě. K tomu, abych našla svou životní lásku, stačilo, že jsem na schůzku s Viktorem vyrazila místo své sestry.

Stalo se to už tak dávno, před více než čtyřiceti lety, ale dodnes si seznámení s Viktorem moc ráda připomínám. Nedávno se mě malá vnučka Amálka ptala, jak jsme se s jejím dědečkem potkali, a tak mé krásné vzpomínky opět ožily.

Myšlenkami v budoucnosti

Bylo mi tehdy čtyřiadvacet let. Měla jsem po škole a hledala jsem si své první zaměstnání. Vystudovala jsem pedagogickou fakultu. Vždycky jsem si přála pracovat s dětmi, tak jsem sháněla místo učitelky v mateřské školce.

Obešla jsem několik pracovišť s životopisem a ve dvou školkách mi řekli, že na další školní rok učitelku hledají a že se mi určitě ozvou a pozvou mě na pohovor.

Domů jsem se vracela s dobrým pocitem, lehce zasněná, protože jsem věřila, že jedno z těch míst určitě vyjde.

Zrovna jsem procházela brankou k našemu domku, když na mě ode dveří zakřičela Jana, moje o rok starší sestra.

Sestru jsem málem nepoznala

Její volání mě vrátilo zpátky do reality. Zvedla jsem hlavu. Překvapeně jsem zamrkala a otevřela pusu. Sestra, která je jinak od přírody špinavá blondýnka, jako jsem byla já, měla tizianově oranžovou hlavu.

„Pane bože,“ vydechla jsem potichu a pokud to bylo vůbec ještě možné, vykulila jsem ještě více oči. „Cos to vyváděla?“ vykřikla jsem a rozběhla se k ní. Sestra měla slzy v očích. „Chtěla jsem to mít medové, ale vypadám jako pomeranč,“ zoufala sestra.

Poplácala jsem ji po rameni. „To se časem vymyje,“ uklidňovala jsem ji. „Časem možná,“ naříkala sestra. „To je mi ale houby platný, když rande s Viktorem mám dneska! Takhle tam rozhodně jít nemůžu!“

Náhradnice

Viktor byl syn jedněch známých našich rodičů. Rok předtím jsme byli všichni společně na vodě. Byl to sympatický a milý kluk.

Se sestrou si od té doby pravidelně psali a na ten den byli domluvení, že se sejdou v sousední vesnici, kde se konala místní tancovačka.

„Prosím tě, běž tam místo mě,“ prosila mě Jana. „Cože?“ vyjekla jsem. „To tedy ne! Sice si podobné jsme, ale Viktor určitě pozná, že nejsem ty.“ Jana zakroutila hlavou. „Tak to nemyslím. Omluvíš mě, řekneš, že jsem nemocná!“

Lásku nám přála

Sestra na mě tak dlouho naléhala, až jsem nakonec souhlasila a na schůzku s Viktorem jsem vyrazila. Večer to byl kupodivu moc příjemný.

Přivítání bylo trochu rozpačité, v první chvíli si Viktor skutečně nebyl jistý, zda jsem to já nebo Jana, ale když jsem mu vše vysvětlila, tak se atmosféra rychle uvolnila a dobře jsme se bavili.

Krátce po půlnoci mě doprovodil na autobus. Na zastávce mě políbil a řekl, že by mě zase rád viděl. Já jsem to cítila stejně. Janě jsem doma ihned všechno řekla. Naštěstí to přijala v pohodě. „Ať vám ta láska dlouho vydrží, sestřičko,“ řekla mi.

Bětka H. (67), Loučeň