Můj minulý život mě pronásleduje. Až díky radě čaroděje jsem našla svůj osud. Vzala jsem si svého bratra a pomáhám těm, kdo pomoc potřebují.

Jako dítě jsem byla potřeštěná, bláznivá, divoká, pořád jsem se smála.Milovala jsem přírodu, ráda jsem jezdila k babičce na vesnici, kde jsem běhala bosa a vyráběla si stále nějaké sukýnky z listí a do vlasů vplétala květiny.

Mé dětské představy byly plné různých lesních bytostí a zvířat.Ve škole jsem byla oblíbená a za veselou kopu. Hezky jsem zpívala a ještě líp tancovala. Každý říkal, že mám rytmus v krvi. V osmadvaceti jsem navštívila léčitele, protože jsem nemohla otěhotnět.

Během našeho setkání mi dal vybrat ze své rozsáhlé sbírky kamenů a různých talismanů. Sáhla jsem po barevném obrázku leoparda, který mě zaujal. „Tušil jsem,“ řekl, „že si vyberete tringatingu.“ Nechápala jsem, co tím myslí.

Vysvětlil mi, že se tak nazývá lidové umění v Tanzanii, odkud moje duše pochází.Ve své pracovně má prý poklady z celého světa a duše klientů si vždycky vybere to, co dobře zná z minulého života.

Tanzanská duše

Rok nato jsem potkala muže, který mi vyprávěl příběh o „černošce“, která se do něho v minulém životě zamilovala tak, že spáchala z nešťastné lásky sebevraždu.Ta dívka jsem prý byla já. Smála jsem se, že mě balí originálním způsobem.

Když mi však řekl, že to bylo v Tanzanii, smích mě přešel. S tímto člověkem jsem pak žila sedm let, byla to láska jako trám a náš vztah probíhal velmi bouřlivě.I když jsme se moc milovali, nemohli jsme spolu žít.

Když jsme se rozcházeli, řekl mi, že nám to v tomto životě ještě nevyjde. Měla jsem chuť se vším skoncovat. Ale tentokráte jsem to ustála, na život jsem si nesáhla a krizi překonala.Tak jsem nejspíš mohla navázat na úkol ze svého minulého života.

Krátce nato jsem totiž potkala člověka, který mě nasměroval do Afriky. Měli jsme tam pomáhat lidem, zejména černošským dětem. Byla jsem najednou tak šťastná, cítila jsem se tam doma.

Tam je můj domov

Při té africké misi jsem potkala úžasného člověka, místního učitele, který se stal mým manželem.

Hned při prvním setkání jsme oba cítili, že se známe, jako bychom byli jedna duše, a oba jsme se shodli na tom, že jsme museli být v minulém životě sourozenci.Stal se mým průvodcem Tanzanií a já byla jako v sedmém nebi – cítila jsem, jak mě ta krajina vítá a objímá jako svou ztracenou dceru.

Dokonce i jeden věštec, kterého jsme už jako manželé potkali, nám řekl, aniž by nás znal, že mu připadáme spíše jako bratr a sestra, než partneři, i když je naše barva pleti jiná.Žijeme převážně v Africe, ale často jezdíme do Čech.

Máme dvě děti, které studují v Praze vysokou školu. I když svého muže miluju, přesto cítím, že to není ten pravý partner. Doufám, že budu v příštím životě vzata na milost a svou osudovou lásku, muže, kterého jsem ztratila, získám konečně už navždycky.

Jarmila (50), Orlické hory .