Kvůli intrikám jsem sice zradila kamarádku, ale dosáhla jsem svého. Věřila jsem, že čas všechno srovná. Ten podraz mi ale nikdy neodpustila.
Znaly jsme se s Jiřinou od dětství. I když se na střední škole naše cesty rozešly, kolem třicátého roku jsme se náhodou potkaly v jedné firmě. Bylo to v našem okresním městě.
Já tam dojížděla za prací z naší rodné vesnice, zatímco Jiřina se zabydlela na okraji města. Měla muže a malé dítě, já byla stále sama. Nebylo mi to příjemné, na vesnici v době mého mládí se na ženu, která je ve třiceti sama a bez dětí, koukalo divně.
„Ta zůstane na ocet!“ říkalo se o ní. Jiřině jsem proto záviděla. Do firmy přišla o měsíc déle než já, po mateřské. Já měla za sebou už čtyři různá zaměstnání, a nikde jsem nevydržela déle než dva roky.
Mezitím jsem byla nemocná nebo chodila po brigádách. Pořád jsem se hledala a nemohla najít to správné pracovní uplatnění. Až najednou v této firmě. A navíc se brzy zdálo, že se zde rýsuje i moje povýšení.
Vybral si ji
Jedna ze starších a zkušených kolegyň vážně onemocněla a musela odejít do předčasného důchodu. Seděla na vedoucím místě, kam potřeboval majitel firmy rychle dosadit šikovnou pracovnici.
Doufala jsem, že to budu já. Ale vybral si Jiřinu. Ta byla šťastná, protože s novým postem měla samozřejmě i mnohem vyšší plat, což se jí hodilo.
Pomluvy zabraly
Komu by se to nehodilo, že?! Začala jsem jí závidět o to víc. Měla všechno, muže, dítě, lepší místo. A já? Nic! Proměnila jsem se v zákeřnou mrchu a začala o Jiřině v podniku šířit pomluvy. Třeba, že na základní škole kradla, a dokonce se léčila s kleptomanií.
Každému jsem ale kladla na srdce, ať se Jiřiny na nic neptají. Že je moc citlivá a mohla by si něco udělat jako kdysi. Má totiž sebevražedné sklony… Někteří ji litovali, někteří ji pomlouvali. Až se to samozřejmě doneslo k majiteli firmy.
A ten nemohl takovou vedoucí pracovnici potřebovat. Koho ale na to důležité místo posadit? Byla jsem tu já, kdo byl připravený a přesvědčivý, že to zvládne. Dlouho jsem se ale neudržela, protože ta práce byla nad moje síly.
Do roka a do dne na mou židli dosadili zase Jiřinu. Co jsem o ní roznášela se dozvěděla záhy potom, co jsem z firmy odešla. Dodnes mi to nemůže zapomenout.
Radka (57), Plzeňsko
Radčin příběh je ukázkou toho, že závist může člověka úplně pohltit. Je smutné, jak se to celé obrátilo a co všechno ztratila.
Chápu, že někdy je situace fakt na houby, ale tohle byla moc. Nic není důležitější než přátelství, ani ta blbá práce.
Tak tohle je silnej kousek… Člověk by neměl jít přes mrtvoly, ani když mu jde o kariéru. Karma je přece jen spravedlivá.
Při čtení tohoto článku si uvědomuji, jak důležité je si dávat pozor na to, komu důvěřujeme. Pomluvy můžou mít obrovské následky!
To je vážně smutný příběh. Kamarádství by mělo být o podpoře, ne o závisti a pomluvách. Radka udělala chybu, která ji stála víc než jen dobré vztahy.
Tyjo, to by mě nenapadlo, jak lidi můžou bejt zákeřní. Takový intriky nikdy nepochopím, asi bych s tím nedokázala žít.