Moje babička byla kouzelná bytost s velkým srdcem a otevřenou náručí. Jak jsem ji mohla tak zklamat a využívat její dobroty?

Žila na venkově v malém domku. Byla vždycky usměvavá, říkala nám ,,koťátka“, napekla spoustu dobrot a hrála s námi Prší a Člověče nezlob se.Často jsme s ní podnikali výpravy do lesa, kde nás učila znát bylinky a stromy, ptáčky a zvířátka.

Také pro nás vymýšlela dobrodružné výpravy za pokladem. S babičkou zkrátka nikdy nebyla nuda. A nikdy nebyla protivná.Nikdy se nestalo, že by nás za něco kárala. Jenže čas kvapí, my jsme rostli, rozutekli se do světa a začali si žít své vlastní životy.

Návštěvy u babičky s smrskly na její narozeniny, svátek, Vánoce…

A protože byla už naše babička hodně letitá, bylo jí téměř devadesát, jednoho dne přišla zpráva, že na tom není zdravotně dobře a že ji museli převézt sanitkou do nejbližšího okresního města a tam se rozhodlo, že babička zůstane v místní „eldéence“ špatné pověsti.Když jsem tam za ní přijela a posadila se u její postele, babička mě vzala za ruku a roztřeseným hlasem šeptala:

,,Denisko, vezmi si mě k sobě, já tu nechci umřít…“ Rozpačitě jsem se na ni usmála a odpověděla, ať se nebojí, že to nějak zařídím…

Týden přemýšlení

Doma jsme to s manželem probírali celé dva týdny.Věděli jsme, že to bude velký zásah do naší rodiny, velmi zátěž o omezení. Netušili jsme, jak to zvládnout, když oba máme práci. Ale nakonec jsme se rozhodli, že to zkusíme. Že si to babička zaslouží.

Když jsme za ní jeli a těšili se, jak jí uděláme radost, sestra nás už mezi dveřmi uzemnila.Suše nám řekla, že babička před chvílí zemřela. Bylo mi to nekonečně líto, že jsme babičce její poslední přáni nedokázali splnit, ani u ní v poslední chvilce nebyli.

Nám zkrátka čas běžel jinak rychle, než starému člověku.Manžel mě utěšoval, že je zbytečné mučit se takovými výčitkami svědomí. Ale mě dodnes mrzí, že jsem babičce dostatečně nevrátila všechnu lásku, kterou nás nejen v dětství zahrnovala.

Často k ní tiše promlouvám a prosím ji za odpuštění.A dětem o ní nepřestávám vyprávět, aby i v jejich srdcích žila stále dál. Kdybych s ní mohla ještě jednou jedinkrát promluvit, ráda bych jí řekla: ,,Děkuji ti, babičko, byla jsi ta nejlepší na světě. V našich srdcích budeš žít navždycky!“

Denisa (34), Bruntálsko .