Vždycky jsme měli hluboko do kapsy. Když jsme se s Karlem brali, dostali jsme podnikový dvoupokojový byt.

S manželem jsme se měli a máme stále rádi a v lásce jsme vychovali naše dvě děti. Lenka a Pepa nikdy neměli vlastní pokojíček, ale myslím, že tím nijak zvlášť netrpěli. Hraček měli dost, mohli si pozvat kamarády a klid na učení jsme jim také vždy zajistili.

Myslím, že i díky našemu skromnému malému prostoru z nich vyrostli klidní a ohleduplní lidé. Tedy aspoň ze syna.

Nic neřeší

Pepa se už na vysoké škole osamostatnil a našel si s kamarády podnájem. Brzy na to kamarády v bytě vyměnil za dívku, a když dostudovali, vzali se a založili rodinu. Dodnes bydlí v tom bytě, který jen ze studentského upravilI na rodinný.

Lenka byla vždy pravým opakem Pepy. Pohodlná, nic se jí nikdy nechtělo řešit a neměla ráda velké změny. Na vysokou taky nešla. Líbilo se jí hned po střední začít chodit do práce a vydělávat si peníze.

Má pohodlí

Jenže bylo velmi pohodlné bydlet pořád u nás. Já s Karlem jsme spali v obýváku na rozkládacím gauči, a když se Pepa odstěhoval, Lence zůstal celý pokoj. Nic jí nechybělo, měla u nás vždy plný komfort.

Jídlo, pračku, pořádek. Pánské návštěvy si vodila, když jsme byli na chalupě a když se pak seznámila se svým budoucím manželem, nevadilo nám, že je u nás dost často. Začalo to být peklo, až když se jim narodilo druhé dítě.

Chceme klid

Dodnes vůbec neřeší, že by bylo vhodné se odstěhovat. Nevadí jim střet třech generací. Ale my už jsme s Karlem ve věku, kdy bychom měli doma rádi klid. Lenku ani jejího Milana to nikdy nenapadlo.

Až jsme si je museli pozvat a otevřeně si popovídat o budoucnosti. Lenka je na mateřské a argumentuje tím, že pronájem vlastního bytu velmi zasáhne jejich rozpočet. Dokonce je uražená, že ji nechceme doma. Čeká snad na to, až tu nebudeme my?

Helena P. (55), Hradec Králové