Myslela jsem si, že v naší rodině vše běží tak, jak má. Pak ale můj vnuk Filip v osmnácti odešel od rodičů a přestěhoval se ke mně.
Když se dnes ohlížím zpátky, vidím, že to všechno začalo mnohem dřív, než si on sám dokázal přiznat a než jsem to já byla ochotná vidět.
O vnuka Filipa jsem se starala od malička, byl u mě skoro každý den, protože dcera Aneta s manželem Leošem hodně pracovali, a já byla jediná jistota, kterou Filip měl.
Byla jsem vždycky doma, s časem a trpělivostí, kterou jsem mu mohla dát. U mě měl klid, žádné tabulky, žádné povinnosti navíc, žádné otázky, na které se odpovídá správně nebo špatně.
Bál se říct svůj názor
Jak rostl, začal se pomalu uzavírat do sebe. Byl až příliš hodný, příliš tichý, příliš přizpůsobivý a právě to mi začalo vadit, protože jsem věděla, že dítě by nemělo být pořád jen vděčné a poslušné.
Doma měli jasná pravidla, jasné představy, co je normální, co se sluší a co se od něj čeká. Moje dcera byla vždy ten typ člověka, který chtěl mít věci pod kontrolou, všechno dokonalé a vše se muselo dít podle plánu.
Vnuk mi časem začal opatrně naznačovat, že doma nemá prostor mluvit, že se bojí říct svůj názor, aby někoho nezklamal, a že má pocit, že musí být někým jiným, než skutečně je.
Zlom přišel v pubertě. Ne kvůli průšvihům, ale kvůli tichu. Filip ke mně chodil častěji, sedával u stolu, pil čaj a snažil se mluvit o pocitech, které ho tížily.
O trápení s láskou mlčel
O tom, že doma se všechno řídí výkonem, známkami, vyhlídkami na budoucnost, ale nikdo se neptá, jak se vlastně cítí. Jednou mi se sklopenýma očima řekl, že se doma bojí mluvit o věcech, které ho trápí.
Tehdy jsem pochopila, že jeho problém není v jedné hádce, ale v dlouhodobém pocitu, že domov není bezpečné místo.
Jak se později ukázalo, měl nějaká osobní trápení s láskou a vlastně o tom nikdo kromě mě ani pořádně nevěděl. Vyděsilo mě to, protože vím, že to v některých případech může dopadnout naprosto katastrofálně.
Já jsem pro něj byla skutečným domovem
Jen týden poté, co Filip oslavil osmnácté narozeniny, mi oznámil věc, která mě šokovala. „Babi, já bych chtěl bydlet s tebou, pokud by ti to nevadilo. Cítím se tady mnohem víc doma než s rodiči.“ Pár vteřin jsem nenacházela slova.
Ale ne proto, že bych se snad bála, co na to řekne dcera, ale proto, že jsem si uvědomila, jak moc pro něj vlastně znamenám. Jak obrovskou důvěru ke mně má. A tak jsem ho přijala, i když jsem věděla, že tím rozbouřím vody.
Aneta to nesla těžce. Vyčítala mi, že se jim pletu do výchovy, že ho stavím proti nim, a já jí musela říct věci, které se matkám říkají těžko. Trvalo měsíce, než se dokázali sejít u jednoho stolu bez napětí a vše si vyříkat.
Dnes to funguje jinak. Vnuk u mě bydlí, studuje, pomalu si buduje dospělý život a domů k rodičům jezdí ne z povinnosti, ale proto, že chce.
Anna R., 65 let, České Budějovice
