Prodávala jsem různé předměty, většinou suvenýry z našeho města. Měla jsem ale i několik vzácných kousků z daleké ciziny.

Ten člověk vstoupil do mého obchodu s orien­tálními předměty krátce po obědě. Nade dveřmi se rozklinkal malý zvonek a já vzhlédla očima od pultu v okamžiku, kdy muž vcházel.

V tuto dobu do obchodu mnoho lidí nechodilo a já si toho člověka mohla lépe prohlédnout a zapamatovat.

Na sobě měl dlouhý, špatně padnoucí zelený plášť, černé kalhoty, které končily příliš vysoko nad kotníky, tmavé semišové boty, na hlavě klobouk, jaký se nosil někdy před sto lety.

A pak tmavé brýle, které ani při vstupu do obchodu nesundal. Už mi na jazyku seděla věta, která měla zjistit, co ho přivádí do mého obchodu, ale muž zahnul za první regál a zmizel mi z očí.

Víte, nepatřím k těm druhům prodavaček, které svůj pohled přilepí na zákazníka jako včelu na medovou plástev a nedají mu prostor, aby si obchod prohlédl. Zároveň ani mezi ty, kteří naopak osamělého zákazníka ignorují.

Prohlížel si zboží

Můj obchod stál na konci malé uličky, která končila gotickou branou na malém dvorku s kašnou. Byl zasazen do historické části města a sousedil s místem, kde stála kdysi dávno nejstarší apatyka ve městě.

Naproti byl dům s reliéfem, zobrazujícím biblického Jonáše, kterého polykala velryba.

Obchod s orientálními předměty založil můj předek po první světové válce. Výloha s knihami a soškami bohů, s porcelánovými hrnečky a ratanovým nábytkem, tvořila už neodmyslitelnou součást historické zástavby města.

Znovu jsem vzhlédla od kasy, když muž opět zahnul, tentokrát za poslední regál, kde byly vystaveny exotické předměty s původem v Indii. Jakmile zašel za regál, věnovala jsem se opět své práci za pokladnou.

Stejnou uličkou se muž musel vrátit zase před prodejní pult. Ulička za posledním regálem totiž nikam nevedla. Končila zdí, na které byly pověšené velké a malé bubínky, které však už dlouhou dobu nikdo nekoupil.

Čekala jsem, až se muž, jakožto jediný zákazník, nacházející se v obchodě, znovu objeví a já se ho budu moci otázat, co potřebuje. Jenomže muž v zeleném plášti se neobjevoval. Zaslechla jsem jen zvuk paliček na membráně bubínku. Došla jsem za poslední regál.

Nikdo tam nebyl! Zmateně jsem se rozhlížela.Vrátila jsem se ke kase a znovu všechny regály obešla. Dokonce jsem na zmizelého muže několikrát zavolala. Obchod jsem na chvíli zamkla a šla ke kameře, abych si na ni posledních pár minut přehrála. .

Náhle zmizel

Muž na záznamu vešel dovnitř a po chvíli zmizel. Kamera na poslední regál totiž nedosáhla. Do těch míst ostatně chodilo málo lidí.

Exotické předměty z dálek tolik lidí nezajímaly, spíše si prohlédli a koupili nějakou památku, upomínající je na návštěvu našeho městečka.

Zmizení muže bylo prostě záhada! Až za několik dní jsem si vzpomněla, že jeden z bubínků pocházel z nějaké indické vesničky, kde sloužil k pohřebním rituálům.

Pomocí jeho zvuku se mohl dotyčný přemístit a navštívit svět zemřelého. Ale existovala i cesta zpět? Na muže v zeleném plášti jsem čekala marně. Bubínek jsem raději sundala a uložila ho do skladu.

Iveta (58), České Budějovice