Svou dceru miloval. Dokázal si s ní kouzelně hrát a byl úžasný táta. Strašlivá a nečekaná nemoc mu ji vzala. Chtěl jí ještě naposledy povědět pohádku. A tak si pro ni došel.

Můj bratr byl rapl. Maminka si s ním užila.Lomila rukama, že si ze strany tatínka natáhl divoké geny. Aleš byl hodný kluk, velký srdcař, maďarské geny našeho otce však nezapřel. Rád popil a pak se pral.

Měl takovou sílu, že se ho bála i přivolaná hlídka policie. Já byla naopak klidná česká dívka po babičce. Svého mladšího bratra jsem tahala z průšvihů díky své všeobecné oblíbenosti.

V dobách dospívání se stávalo pravidlem, že ve večerních hodinách před našim domem zastavilo policejní auto a já běžela nasednout. Jen já jsem totiž bratříčkovi domluvila. Všem se nám ulevilo, když se konečně zamiloval.

Byla to láska jako trám.

Bratr se najednou stal mírným beránkem, milujícím partnerem, láska je zkrátka mocná čarodějka. Svatba a dítě na sebe nedaly dlouho čekat. Alešovi a Milušce se narodila nádherná holčička. Byla to princeznička z pohádky, kterou každý miloval.

Nepoznala jsem tak šťastnou rodinu, jakou byli ti tři. Ale jak se píše v antických bájích, když se mají dva lidé příliš rádi, bohové jim jejich štěstí závidí. Něco na tom nejspíš bude. Nemoc udeřila mezi ty tři jako blesk.

Jejich krásná a šikovná holčička zemřela v necelých třech letech. Miluška se zhroutila, Aleš vyrazil do nejbližší hospody zapít žal. Věděli jsme dobře, jak moc dcerku miloval, a tak jsme se třásli hrůzou, co vyvede.

Proto s ním pro jistotu vyrazil i můj manžel a také otec. Ale to bylo málo!

Zkoušel vyrazit dveře

V tichém truchlení jsme seděly s maminkou dlouho do noci. Na spánek jsme neměly ani pomyšlení. Kromě zoufalství, které zasáhlo naši rodinu, to bylo napětí, s jakou ti tři přijdou.

Každé kroky na ulici pro nás byly nadějí, že se konečně blíží a že se nic nestalo. Naše obavy však byly bohužel na místě.

Modré světlo policejního auta, které se k našemu domu řítilo značnou rychlostí, vypovídalo jednoznačně o dramatičnosti situace, která nastala.Proboha! Vydechla jsem. Matka se nezmohla na nic, měla jsem dojem, že v tu chvíli přestala dýchat.

Napadaly mě jen samé hororové představy. S bušícím srdcem jsem otevřela dveře. Z auta vyskočil policista a křikl: „Pojď rychle! Tvůj brácha se zbláznil.

Dobývá se do márnice,, jestli ho tam nepustíme, zahájí prý hladovku!“ Nasedla jsem tak, jak jsem byla, v noční košili, jen jsem přes sebe přehodila kabát. Byla jsem to přece já, kdo ho dokázal od bláznivých činů odradit. Tehdy v noci to ale bylo hodně těžké.

Čas bolest zahojil, Alešovi a Milušce se narodily další čtyři zdravé a šikovné děti – nejspíš jako náhrada za prožité utrpení.

Kristýna R. (58), Jirkov .