Děti napadají mnohdy děsné věci! Byla to původně jen taková hra na schovávanou u dědečka v dílně.

Dětství jsem měla hezké. Často jsem trávila prázdniny se svým bratrem u babičky a dědečka na vesnici. Dědeček byl šikovný stolař a s babičkou si přivydělávali v důchodu zdobením rakví.

Přikázali nám, abychom do této místnosti s bratrem nechodili, ale jakmile byla příležitost, tajně jsme do ní chodili. Atmosféra v místnosti byla zvláštní. Celý prostor byl provoněný dřevem a čerstvými pilinami.

Občas jsme úplně zapomněli, jak dlouho tam jsme, a najednou nás babička volala. Vždycky jsme se hrozně lekli a přemýšleli, jak se z dílny dostat tak, aby si nás nevšimla.

Hloupý žert

Jednoho letního dne jsme si hráli s bratrem na schovávanou a mě napadlo, že se schovám do zakázané místnosti a lehnu si tam do jedné, již vyzdobené rakve. Bratr mě dlouho nemohl najít. Nakonec ho ale napadlo vlézt do dědečkovy dílny.

Když mě konečně našel, nenapadlo ho nic lepšího, než na mě přiklopit víko rakve. A zlomyslně odešel. Křičela jsem o pomoc. Zmocnila se mě beznaděj a strašlivá hrůza, nemohla jsem pořádně dýchat. Bylo to horší a horší.

Málem pozdě

Najednou jsem jako ve snu uviděla svou maminku, jak se na mě dívá, směje se, volá na mě, natahuje ke mně ruce. Kolem ní se linula oslnivá záře. Natáhla jsem k ní své ruce a ona mě za ně uchopila. Cítila jsem, jak mě táhne vzhůru z rakve ven.

A pak jsme se vznášely kamsi vzhůru ke stropu a pak ven z okna. Vtom se otevřelo víko od rakve, a nade mnou stála babička. Nějaká síla, jak potom líčila, ji nutila jít se podívat do dědečkovy dílny, kde zaslechla mé zoufalé, přidušené volání. Rakev otevřela, a mě tak naštěstí v poslední chvíli zachránila.

Karla (68), Znojmo