Setkání s tajemnými silami může člověku nadobro rozhodit psychiku.

Můj bratr Michal byl zábavný a milý člověk. Vycházeli jsme spolu už v dětství a nezměnilo se to ani v dospělosti. Když jsem se vdala a on oženil, naše rodiny se často navštěvovaly a jezdili jsme společně i na dovolenou.

Michal byl oblíbený i u dětí, protože dokázal vymýšlet nejrůznější hry a v podstatě se stát jedním z nich. Měl dobrodružnou povahu a rád zkoušel nové věci nebo čelil nejrůznějším výzvám. Bohužel na to pak doplatil.

Nechal se vyhecovat

Nedaleko vesnice, kde Michal bydlel, stál starý opuštěný dům. Byl léta neobývaný, jeho majitelé zmizeli kdesi v zahraničí. O budovu se nikdo nestaral, takže postupně chátrala.

Protože nebyly vyřešeny majetkové poměry, nikdo s tím nic nemohl a ani nechtěl dělat.

Okna byla rozbitá, dveře už dávno vypadly z pantů. Tím, jak se dům pomalu rozkládal, vázalo se k němu hodně strašidelných historek. Stále více lidí přicházelo s děsivými zážitky. Prý se tam zjevují duchové a občas je slyšet děsivé chroptění a sténání.

Všichni se pak začali osamělému domu vyhýbat. Řešilo se to i na jedné rodinné oslavě, kam se sjelo široké příbuzenstvo. Michal se pustil do sporu s jedním vzdáleným bratrancem, který bral strašidelnou pověst opravdu vážně.

Došlo to tak daleko, že s ním uzavřel sázku. Byla to taková obvyklá klukovina, jakou občas dospělí muži udělají. Nešlo vlastně o nic jiného, než pouhé hecování, Michal se nevsadil o žádné peníze ani úkoly.

Nebyla to legrace

Stalo se to koncem října, kdy už se stále dříve stmívalo, často pršelo a počasí bylo samo o sobě dost depresivní. To, k čemu došlo, znám jen z vyprávění. Michal se skutečně pozdě večer jednoho dne vydal do domu s děsivou pověstí.

Aby nepodváděl, drželo postupně pár jeho kamarádů venku hlídky. Časně k ránu se ale vše dramaticky změnilo. Michal vyběhl ven a byl úplně nepříčetný. Musela pro něho přijet sanitka. Vlasy bratrovi zbělely a nikoho nepoznával.

S každým se chtěl nejprve prát, potom se jen schoulil do sebe a vzlykal. Všichni byli v šoku. Někteří kamarádi si v první chvíli mysleli, že si Michal dělá legraci. Bohužel ale prožil nějakou skutečnou hrůzu, která nyní nesla své následky.

Já jsem se o bratrově tragédii dozvěděla od švagrové telefonicky. Hned jsem se za ním rozjela do nemocnice, ale nepustili mě k němu. Po uklidňujících injekcích ležel v umělém spánku.

Už se nikdy nevzpamatoval

To, co mi o Michalovi říkali jeho kamarádi, bylo skutečně drsné. Připadalo jim, jako by v tom domě můj bratr přes noc zestárnul o třicet let.

Během těch nočních hlídek bylo občas prý z domu slyšet podivné temné zvuky a jednou se na chvíli rozzářilo fialové světlo.

Kamarádi ale měli za to, že je to Michalova činnost, aby pak vypadal jako hrdina. Tlumený křik se pak ozval chvíli předtím, než bratr vyběhl ven. V rozbitém vchodu něco nesrozumitelně volal. Co se tam uvnitř odehrálo, o tom věděl pouze Michal sám.

Na návštěvu k bratrovi jsem se dostala až za týden a na tu chvíli, kdy jsem ho v nemocnici viděla, vzpomínám dodnes s mrazením v zádech. Hrůza, kterou v domě prožil, mu nadobro změnila rysy tváře. Jeho pohled byl naprosto prázdný.

V jedné světlejší chvilce mě poznal, ale zdálo se, že si není vůbec vědom toho, kde a proč se nachází. Nezměnilo se to bohužel ani v dalších měsících a letech. Michal už zůstal nadobro v péči psychiatrů a i dnes, kdy už je starým mužem, pobývá v léčebně.

Několikrát různým návštěvám vyprávěl o tom, co v domě zažil hrozného. Nikdo se ale už nedozví, co to bylo a já na to vlastně ani nechci pomyslet.

Andrea R., (61), Klatovy