To, že moje zapomínání není jen běžná únava mozku, jsem se dozvěděla teprve nedávno. Nevím, jak s tou krutou pravdou mám ale žít dál.

Stojím uprostřed místnosti a nevím, proč jsem se sem vrátila. Ještě před domem na chodníku mi to ale bylo jasné. Bála jsem se, že jsem něco neudělala a šla to domů zkontrolovat. Ale co? Je to hrozný pocit, který bych nepřála ani největšímu nepříteli.

Ta bezmoc, ta beznaděj. V hlavě jako vymetýno a čím víc se soustředíte, tím větší prázdno v hlavě je. Zkontroluji pro jistotu plyn, vodu. A pak mi to dojde – v koupelně jsem nezhasla. Konečně můžu jít do práce.

Zatím tam trefím a ještě jsem schopna udělat, co po mě chtějí. Ale jak dlouho?

Strašlivá diagnóza

Moje potíže začaly asi před rokem. I když šlo o obyčejné zapomínání, kterým trpí v mém věku kde kdo, okamžitě mě to vyděsilo. Co když je to Alzheimer? Vím moc dobře, co to znamená. Měla ho moje babička.

A to peklo, co jsme s ní několik let společně prožívali celá rodina, bylo vážně hrozné. Když se mé výpadky paměti zhoršovaly a provázela je lehká dezorientace, šla jsem raději k lékaři. Pravda byla pro mě zdrcující. Mám Alzheimra!

Lepší je nevědět

Jsem bohužel velmi dobře poučený pacient, na rozdíl od mé babičky. Ta postupně ztrácela pojem o realitě a vlastně jí to později už přestávalo tolik vadit. Já bohužel moc dobře vím, jak to celé nedůstojně končí.

A strašně se toho bojím. Vím, že ve finále je zničená celá rodina mnohem víc, než samotný pacient. Nechci, aby mě moje děti a vnoučata jednou viděli v tom strašném nedůstojném stavu. Jenže není jak to udělat.

Dobrovolně sama skoncovat se životem nedokážu a nikdo jiný to za mě neudělá. Budou mě udržovat zuby nehty při životě dokud ze mne nezbude jen nesvéprávný zoufalý uzlíček. Moc se bojím.

Zuzana N. (59), jižní Morava