Při zahraniční pěší túře se mi stala neuvěřitelná věc.

Ještě dlouho po padesátce jsem byla zdatnou turistkou, která se ráda vydávala na dlouhé pěší trasy. Byla jsem rozvedená a žila s přítelem, ale ten měl problémy s koleny, takže na túry jsem se vydávala sama. Na jednu zahraniční nikdy nezapomenu.

Nenašla jsem správný směr

Bydlela jsem v zapadlé vesničce v horách a každý den jsem se vydala jinou trasou. Nebála jsem se,  že zabloudím, věřila jsem svému orientačnímu smyslu. Při své čtvrteční cestě jsem ale v jednu chvíli jsem ale nedávala dostatečný pozor a upadla jsem.

Uhodila jsem se do lokte a také trochu do hlavy. Chvíli jsem seděla, abych se vzpamatovala, pak jsem se rozhodla, že se raději vrátím zpátky do vesnice. Vydala jsem se po cestě zpátky, ale brzy jsem se cítila zmateně.

Vůbec jsem tu cestu nepoznávala. Pomyslela jsem si, že jdu špatným směrem. Zanedlouho jsem pochopila, že opravdu nevím, kde jsem. Ruka i hlava mě po tom pádu bolely a brzy jsem se unavila.

Mobilní telefon, který jsem měla u sebe, tady neměl signál. A kolem dokola nebylo ani živáčka. Pokoušela jsem se najít správnou cestu, ale dál a dál jsem se zamotávala. Pomalu se blížil večer.

Kde jsem to vlastně byla?

Tma padla v horách rychle. Byla jsem na pokraji zoufalství, ale nevzdávala jsem se. Věděla jsem, že musím nějak přežít noc a ráno pokračovat v hledání cesty. Naštěstí bylo docela teplo a nepršelo, takže jsem i pár hodin spala, přikrytá bundou.

Druhý den, sotva vyšlo slunce, jsem kupodivu cestu našla okamžitě. Do svého ubytování v soukromí jsem dorazila vyčerpaná, ale šťastná. Ten hlavní šok mě ale teprve čekal. Zjistila jsem, že je čtvrtek, stejně jako včera, když jsem ráno vyrazila.

Dodnes to nechápu a nikdo mi to ani nevěří. Prožila jsem vlastně den navíc. Asi jsem se v horách dostala do nějaké časové smyčky, která mě vrátila o den zpět. Jiné vysvětlení nevidím.

Anna S. (57), Olomouc