Předstírala jsem, že jsem ve spojení s temnými silami a ty se ozvaly.

Dlouhá léta mám dvě kamarádky, Janu a Markétu. Navštěvovaly jsme se navzájem se svými rodinami a přetrvalo to až do stáří, kdy už jsou naše děti pryč z domu.

Manželé si občas udělají pánskou jízdu a odjedou do hor nebo na ryby. My si v takové víkendy děláme jízdu dámskou a sejdeme se u jedné z nás.

Padaly mi samé šestky

Jednoho sobotního večera jsme se sešly u nás. Jako obvykle jsme otevřely láhev dobrého vína. Rozhodly jsme se trochu vrátit do dětských let a zahrát si hru Člověče, nezlob se.  Pustily jsme se do ní opravdu hodně soustředěně.

Měla jsem radost, jak se mi hra daří, figurky jsem měla v domečku jako první. Jana i Markéta samozřejmě toužily po odvetě. Připadalo jim také podezřelé, jak často mi padaly na kostce šestky, v několika případech i třikrát po sobě.

Markéta prohlásila, že jsem určitě ve spojení s temnými silami, protože je dobře známo, že číslo 666 je přece číslem ďáblovým. Přistoupila jsem na její slova a řekla jsem, že mi skutečně pomáhají nadpřirozené bytosti.

Začaly jsme novou hru a mně znovu padly dvě šestky za sebou. Předstírala jsem, že vzývám ďábla a hodila kostkou znovu. Opět padla šestka.

Děly se nepochopitelné věci

Nejprve jsme to braly jako legraci, ale ta za chvilku skončila dramatickým způsobem. Vzápětí se totiž staly záhadné věci. Střídavě se zhasínalo a rozsvěcelo světlo, následně začala sama od sebe téct voda z kohoutku v kuchyni.

Pak se dokonce otevřelo okno. Trvalo to několik minut, během kterých jsme s Janou a Markétou seděly s očima vytřeštěnýma hrůzou. Ve hře už jsme se neodvážily pokračovat. Téměř šeptem jsme se dohadovaly, co jsme právě viděly.

Brala jsem vinu na sebe, protože jsem svými řečmi zřejmě opravdu provokovala nějaké zlo – a to nám dokázalo, že opravdu existuje. Už se nám nikdy nic podobného nestalo, ale hru Člověče, nezlob se jsme od té doby raději nikdy nehrály.

Eva R. (57), Brno