V hloubi své duše si možná neseme dávná neštěstí a tragédie.
Každý z nás má své slabé místo, něco, čeho se bojí. Některý strach je vysvětlitelný kvůli zážitkům z minulosti, nejčastěji z dětství. Kamarádka má třeba hrůzu z psů, a to jen proto, že jí jako dvouletou povalil vlčák od sousedů. Já jsem se vždy bála hluboké vody, ale nedokázala jsem si to vysvětlit.
Padák ano, hluboká voda ne
Plavání mě bavilo a neměla jsem s ním problém. Musela jsem ale mít jistotu, že když si stoupnu, dosáhnu na dno. Jakmile tomu tak nebylo, začínala jsem panikařit. Připadalo mi to zvláštní, protože jsem jinak měla celkem dobrodružnou povahu.
V mládí jsem dokonce s jedním přítelem šplhala po skalách a ke čtyřicátým narozeninám mi manžel daroval tandemový seskok padákem.
Ten jsem zvládla bez sebemenšího strachu. Jen s tou hlubokou vodou jsem si nevěděla rady, i když jsem ty obavy mnohokrát zkoušela překonat. Pak jsem se o nich jednou bavila se známou, která se zajímala o ezoteriku.
A ta mi doporučila jednoho svého kamaráda – ten se prý podívá do mých minulých životů. Nedávala jsem tomu moc velkou šanci, ale řekla jsem si: proč to nezkusit.
Drama v lesním jezírku
Věřila jsem onomu muži nejen proto, že mi ho doporučila známá, ale i díky jeho vystupování. Vnímala jsem, že se mohu úplně odevzdat do jeho péče. Cílem nebylo odhalit všechny moje minulé životy, jen pátrat po příčinách mého strachu z hluboké vody.
Netrvalo to dlouho. Prožila jsem jako na vlastní kůži jednu událost z dvacátých let minulého století. Byla jsem tehdy dospívající dívkou, žijící v hájovně. Koupala jsem se večer v jezírku uprostřed lesa.
Dostala jsem křeč, zpanikařila a kolem nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Bezmocně jsem vnímala, jak se nade mnou zavřela hladina. Od doby, kdy jsem se s tím strachem takto vyrovnala, už se hluboké vody nebojím.
Vím, že je to něco, co do mého současného života nemá patřit a co jsem si kdysi přinesla z toho minulého. Možná pro to existuje i nějaké psychologické vysvětlení, ale já dávám přednost tomu, které mi pomohlo.
Helena T. (45), Zlín