Mnoho lidí věří, že fyzickou smrtí nic nekončí. Já jsem se k nim po svém zážitku také přiřadila.

Žila jsem celkem zdravě a netrápily mě žádné finanční problémy. Ještě po čtyřicítce jsem pravidelně sportovala. Nekouřila jsem, nepila jsem moc alkoholu. Přesto to nezabránilo dramatu, které mě potkalo krátce před padesátkou.

Stalo se to na ulici

Jednoho letního rána jsem se vydala na obvyklou pěší cestu do práce. Jednalo se o čtvrt hodiny chůze. Náhle jsem pocítila silný tlak v hlavě, přestala jsem vidět a nakonec jsem málem padla do mdlob. Stačila jsem se schoulit tak, abych neupadla na zem hlavou.

V té vedlejší ulici jsem byla v danou chvíli sama. Vůbec jsem netušila, co se to se mnou děje, nikdy předtím se mi to nestalo. Vzpamatovala jsem se natolik, že jsem duchapřítomně zavolala z mobilního telefonu záchrannou službu.

Pak jsem zkolabovala definitivně. Sanitka naštěstí přijela včas. Měla jsem silný infarkt, ale to jsem se dozvěděla až zpětně. Přišla jsem k vědomí až v nemocnici, bylo to však jen na chvíli. Stačila jsem si uvědomit, že jsem v bezpečí a že žiji.

Bílá mlha a staří lidé

Když jsem se probrala podruhé, připadal mi svět kolem nějak divný. Už jsem nebyla v nemocnici a neležela na lůžku. Nedovedla jsem přesně určit, kde se nacházím, dokonce ani to, jestli jsem někde uvnitř nebo venku. Kolem mně jako by zářilo jen samé světlo.

Nad sebou jsem viděla bílou mlhu, skrze kterou jakoby prosvítalo fialové světlo, připomínající slunce. Vzápětí jsem si všimla, že kolem mě stojí několik lidí. Byli většinou starší, mezi nimi se ale nacházela i malá dívka. Zdálo se, že vůbec nevnímají moji přítomnost.

Zkoušela jsem je oslovit, protože jsem netušila, kde jsem a co se to se mnou děje. Uvědomila jsem si, že necítím své tělo, připadalo mi, jako by se skládalo ze vzduchu.

V tu chvíli jsem si připomněla, jak se mi na ulici udělalo špatně a jak jsem se pak ocitla v nemocnici.

Pomyslela jsem si, že jsem ten boj o život asi nepřežila. Bylo mi to strašně moc líto, nejen kvůli sobě, ale i kvůli všem svým blízkým, se kterými jsem se nestačila rozloučit. Pociťovala jsem to jako nespravedlnost.

Utěšovala jsem se alespoň tím, že tělesnou smrtí nic neskončilo a že pro to nyní mám jasný důkaz.

Byla jsem s tím smířená

Trochu jsem se polekala, když se náhle v mojí hlavě ozval hlas. Nebyl to přímo zvuk, slyšela jsem ta slova pouze ve své hlavě.

Dozvěděla jsem se, že jsem se ocitla na místě, kam přicházejí lidské duše poté, co tělo zemře – na místě, kde je vyhodnocen celý život.

Podle toho, jak kdo žil, je pak stanoveno, co s ním bude dál. Ti lidé, kteří tu byli se mnou, zemřeli ve stejnou dobu jako já, včetně té malé dívky. Zeptala jsem se, jestli se potkám s lidmi, kteří odešli na věčnost dříve než já. Měla jsem na mysli své rodiče a babičku.

Hlas v mé hlavě odpověděl, že se s nimi uvidím. V bílé mlze přede mnou se objevila mezera. Viděla jsem, jak lidé, kteří mě obklopovali, postupně do této mezery vcházejí.  Bylo zřejmé, že za chvíli přijde řada i na mě. Cítila jsem se připravená a vyrovnaná.

V okamžiku, kdy už jsem se k té mezeře blížila, se však ten nový svět kolem mě začal vytrácet a já se znovu ocitla ve tmě. Probrala jsem se později na nemocničním lůžku, celá zmatená.

Dozvěděla jsem se, že jsem přežila klinickou smrt a všichni považovali moji situaci za beznadějnou.

Postupně jsem se uzdravila, i když to byla dlouhá rekonvalescence. Tento zážitek mě změnil. Přesvědčila jsem se, že smrtí všechno nekončí a také, že je důležité, jak se na tomto světě chováme. Svůj život se od té doby snažím žít naplno a co nejlépe!

Eva V., (60), Jihlava