Promítla se mi ve vědomí nejen moje historie od dětství, ale i ta z dávných dob!

Měla jsem štěstí v tom, že většinu svého dospělého života jsem nepotřebovala vyhledávat pomoc doktorů. Nikdy jsem si nic nezlomila, nemusela jsem na žádnou operaci. Přesně v den mých jednapadesátých narozenin se mi doma udělalo špatně.

Byla jsem zrovna sama, manžel odjel na ryby, syn byl někde s partou na víkendovém výletu. Udělalo se mi špatně. Nebyla to obyčejná nevolnost, jakou občas prožije každý člověk.

Cítila jsem, že mám horečku, dělalo se mi nevolno a prudce mě píchalo na pravé straně břicha. Myslela jsem si bláhově, že stačí si na chvíli lehnout a ono to odezní. Když už můj stav začal být nesnesitelný, zavolala jsem si záchranku.

Při operaci nastaly komplikace

Jakž takž jsem se udržela při vědomí do příjezdu sanitky. V ní jsem ztratila vědomí, takže to, co následovalo, vím z vyprávění. Jednalo se o akutní a nebezpečný zánět slepého střeva. Okamžitě mě odvezli na operační sál.

Během zdánlivě běžné operace pak nastaly komplikace. Najednou jsem spatřila sama sebe, jak bezvládně ležím pod přístroji a lékaři se mě snaží oživovat. Byla jsem z toho zmatená a nechápala jsem, jak se můžu z výšky od stropu dívat na své tělo.

Vnímala jsem ale, že se děje něco špatného. Pomyslela jsem si, že asi umřu a cítila jsem strašnou lítost nad tím, že se nebudu moci rozloučit se svým mužem, synem a všemi lidmi, které jsem měla ráda. Pak mě něco táhlo zpátky do mého těla.

Zažívala jsem nejprve prudkou bolest a následně uvolnění. Pohybovala jsem se nějakým úzkým tunelem, na jehož konci jsem viděla zářivé světlo. Chápala jsem, že to je konec a že umírám. Už jsem se nebránila a podvolila jsem se tomu.

Jedním životem to neskončilo!

Přede mnou se začal odvíjet celý můj život v rychlé zkratce. Viděla jsem, jak jdu poprvé do školy, jak dělám přijímací zkoušky na gymnázium, jak mám první rande, jak umírá moje milovaná babička.

Svatba, narození syna, všechny radosti i starosti, které jsem zažila – to se mi promítlo snad během pár vteřin jako jeden celek až ke chvíli, kdy jsem si volala sanitku. Čekala jsem v tu chvíli, že tím okamžikem onen „film“ skončí.

Místo toho ale následoval další. Opět jsem viděla sebe samotnou, ale tentokrát jsem vypadala úplně jinak a i prostředí kolem mě bylo jiné. Žila jsem někde na malé vesnici, kde nebyla ani elektřina, spolu s mnoha dalšími sourozenci.

Ještě jako dospívající dívka jsem onemocněla a v patnácti letech zemřela. Plně jsem si při sledování toho dalšího „filmu“ uvědomovala, že jsem to byla také já. Pochopila jsem, že to byl můj minulý život.

Následovaly ještě dva další takové příběhy, tentokrát delší a v ještě vzdálenějších dobách. V prvním z nich jsem byla obyčejnou vesnickou ženou s mnoha dětmi a prožila celkem dlouhý, šťastný a spokojený život.

Ve druhém jsem pobývala na nějakém malém hradu jako žena nějakého šlechtice. Moje smrt byla násilná, když do hradu vnikli nájezdníci.

Poznala jsem to místo!

Při tom všem sledování svých minulých životů jsem si pořád uvědomovala, kdo jsem a co se odehrává. Měla jsem současně jistotu, že i když teď v nemocnici zemřu, tak znovu přijdu na svět v nějaké další podobě. Potom najednou nastala tma a všechno se ztratilo.

Když jsem se znovu probrala k vědomí, byla jsem v nemocničním pokoji a kolem mě kromě sestřiček stáli i moji blízcí. Rychle mi došlo, že jsem operaci přes komplikace přežila. Pamatovala jsem si ale všechno z toho pobytu mezi životem a smrtí.

Nechala jsem si ty zážitky ale pro sebe, protože jsou nesdělitelné a pro spoustu lidí asi neuvěřitelné. Loni jsme s manželem cestovali po Německu a v jednu chvíli jsem zůstala hledět v němém úžasu.

Projížděli jsme totiž kolem jednoho malého hradu a já v něm poznala svůj domov z předchozího života!

Marta L., (58), Brno