Dostaneme-li se na práh života, mohou nás dobré síly vrátit zpátky.    

Před časem jsem se musela podrobit náročnější operaci srdce. Měla jsem pochopitelně strach. Se všemi blízkými jsem se před nástupem do nemocnice loučila tak, jako bych se už neměla vrátit – až mě museli uklidňovat.

Byla jsem smířená se smrtí

Ukázalo se, že moje obavy byly částečně oprávněné. Operace přinesla následné komplikace a mně šlo reálně o život. Stalo se to poté, co už jsem se probudila z narkózy. Zkolabovala jsem a cítila jsem, že umírám. Obklopila mě nejprve taková podivná světelná mlha.

Hlasy lidí jsem vnímala jako z velké dálky. Mrzelo mě, že už neuvidím svého muže, své děti, své kamarádky. Cítila jsem nejprve obrovskou lítost, ale pak jsem se tomu všemu odevzdala.

Ve chvíli, kdy jsem přestala bojovat, jsem najednou uslyšela důvěrně známý hlas. Byla to moje sestra Dana. Ta zemřela před pěti lety na rakovinu.

Pomyslela jsem si, že je tedy pravdou, co jsem slýchala – na onom světě nás opravdu vítají naši blízcí, kteří zemřeli před námi!

Opravdu se to vyplnilo!

Vzápětí jsem Danu i spatřila. Byl to jen takový zářivý přelud, ale s její tváří. Sestra ke mně promlouvala, že můj čas ještě nepřišel a že se musím vrátit zpátky. Její dcera mě prý bude potřebovat. To je můj úkol v budoucích letech.

Ještě se na mě povzbudivě usmála a řekla, ať se ničeho nebojím. Potom přelud zmizel, světelná mlha se rozplynula a já se probrala zpátky na nemocničním lůžku. Nikomu jsem o svém zážitku neříkala, byla jsem šťastná, že mám znovu šanci žít.

Zanedlouho se na mě obrátila moje neteř Veronika, dcera Dany. Procházela si kritickým obdobím, dostala se do špatné společnosti a poté, co ji vyhodil přítel ze společného bytu, neměla kam jít.

Ujala jsem se jí a postarala se o ni přesně tak, jak to chtěla moje sestra. Veronika je dnes už v pořádku, našla si své místo v životě i nového přítele. A já vím, že až jednou zemřu, budu moci říct Daně, že jsem svůj úkol splnila!

Martina S. (53), Třeboň