S manželem rádi cestujeme po Evropě. Jezdíme autem na místa, kam by nás normálně cestovní kanceláře nezavezly. Oblíbili jsme si hlavně balkánské země. Říká se, že tam není úplně bezpečno, ale nám se tam nikdy nic nestalo.

Za oknem spustily hromy a blesky

Loni v létě jsme se ubytovali v malé rumunské vesnici pod zříceninou hradu. Šlo o takový venkovský penzion. Jeho majitelé byli příjemní, přesto jsem se ale z nějakých rozumově nevysvětlitelných důvodů cítila v objektu divně.

Možná to bylo i tím, že jsem byla unavená. Zatímco manžel si ještě směsicí ruštiny, francouzštiny a němčiny povídal s lidmi dole v restauraci, já jsem se vydala nahoru do pokoje. Venku se mezitím rozpoutala prudká letní bouřka.

Nikdy jsem se hromů a blesků nebála, spíš mě ta podívaná vždy přitahovala. Tak tomu bylo i nyní. Stoupla jsem si k oknu a sledovala krajinu venku. Měla jsem výhled do ovocného sadu, který se svažoval směrem dolů k hustšímu lesíku.

Najednou se ozvalo opravdu silné zahřmění a v tu chvíli se situace venku změnila!

Nedokázala jsem odtrhnout oči

Myslela jsem, že se mi to zdá. Musela jsem se štípnout. Byla jsem opravdu při plném vědomí. Ovocný sad zmizel a místo něho se do kopce nahoru v dešti a v blátě dobývali jezdci, připomínající rytíře v brnění. Slyšela jsem jejich křik i ržání koní.

Trvalo to asi tři minuty, během kterých jsem od té podívané nedokázala odtrhnout oči. Pak mě napadlo otevřít okno. Jakmile jsem to udělala, všechno zmizelo a viděla jsem znovu deštěm zalévaný sad a les. Utíkala jsem dolů, říct vše manželovi.

Ten vše „předal“ dál. Majitelé penzionu se na mě dívali s pochopením. Dozvěděla jsem se, že prý je to normální a občas jsou tu vidět výjevy z minulosti, zejména za bouřek. I když mě to předtím hodně vyděsilo, bývala bych si byla ráda ten zážitek zopakovala. Podruhé se to už ale nestalo.

Dana A. (45), Praha