Na zahraničním zájezdu na mě čekal opravdu děsivý zážitek.

Stalo se mi to už před více lety, ale byl to zážitek, na který do smrti nezapomenu. Byla jsem tehdy na poznávacím zájezdu v jedné jihoevropské zemi. Původně jsem měla jet s manželem, ale ten na poslední chvíli onemocněl. Přesvědčil mě, ať jedu sama.

Jednalo se o týdenní zájezd. Třetí noc jsme byli ubytováni v malé horské vesničce.

Dívala jsem se z hotelového pokoje

Měla jsem v tom hotelu dost tísnivý pocit, ale přikládala jsem to zamračené obloze. Bouřka byla na spadnutí. Na pokoji jsem byla ubytována sama.

Původně jsem měla v úmyslu jít se projít po okolí, ale průvodkyně nás varovala, že bouřky tady bývají opravdu prudké a nebezpečné.

O tom jsem se za chvíli přesvědčila, když jsem stála u okna a dívala se ven. Pomyšlení, že bych v tom nečase brouzdala někde venku, bylo skutečně nepříjemné. Bouřky jsem měla ráda, ale jen při pohledu z bezpečného místa.

Pozorovala jsem, jak zemi zaplavují přívaly deště a jak se na temné obloze střídá jeden blesk za druhým. Občas jsem sebou leknutím trhla při příliš silném zahřmění. A pak se stalo něco, co mi dodnes nahání husí kůži!

Trvalo to jen čtyři minuty

V první chvíli jsem si myslela, že mám nějaké halucinace. Naplno jsem si ale uvědomovala, kde jsem a co se děje. Venku se místo bouřlivého počasí najednou objevil slunečný den a před mýma očima se odehrávala nějaká středověká bitva. Viděla jsem rytíře na koni, jak na sebe útočí.

Mráz mnou projel, když se jeden z nich zadíval mým směrem – vypadalo to, že přímo mě do očí. Trvalo to asi jen čtyři minuty, ne déle, pak se všechno vrátilo do přítomnosti a za oknem znovu zuřila bouřka. Nikomu ze zájezdu jsem se s tím zážitkem nesvěřila,  aby mě neměli za šílenou.

Doma mi pak manžel řekl, že kdysi četl, jak se za extrémního počasí otevírají brány do minulosti. Jsem dodnes přesvědčena, že právě takovou branou jsem se tenkrát dívala!

Eliška M. (57), Olomouc