Nikdy jsem nebyla nejhezčí holka ze třídy, a už vůbec ne nejštíhlejší. Postupem let jsem se s tím ale smířila, našla si skvělého muže a založila rodinu.
menuji se Jana a je mi 56 let. Ještě donedávna jsem si myslela, že sport je něco, co se odehrává výhradně v paralelním vesmíru. V takovém, kde lidé vstávají dobrovolně v šest ráno, aby si šli zaběhat, a pak si dají smoothie z kapusty a chia semínek.

Zkus to, co když to půjde?
To já jsem si dávala kávu s mlékem a rohlík se sýrem. A běh? Ten jsem provozovala maximálně při honbě za autobusem. A to ještě spíš v duchu, v praxi to vypadalo, že jsem sotva zrychlila krok.
Ale pak jsem jednoho dne šla do obchodu pro těstoviny a omylem jsem zabloudila do oddělení se sportovní obuví. Tam na mě koukaly běžecké boty. Krásné, barevné, jako by říkaly: „Zkus to, Jano. Co když to půjde?“
A něco ve mně tiše cvaklo. Možná to byl věk, možná touha po změně, možná jen fakt, že mi děti začaly říkat, že bych měla víc myslet na sebe.
Každopádně jsem si ty boty koupila. Týden jsem se na ně jen dívala a odkládala chvíli, kdy je konečně vezmu do ruky. Ale pak to přece jen přišlo a já jsem si je obula.
Ne, nejsem gazela
První pokus byl… mírně řečeno tragikomický. Vyšla jsem před dům, rozhlédla se, aby mě nikdo neviděl, a rozběhla se. Po 300 metrech jsem měla pocit, že mi plíce emigrují z těla ven a začnou si hledat novou majitelku.
Ale něco ve mně říkalo: „Nevzdávej to.“ A tak jsem běžela. Pomalu, s pauzami, s rudým obličejem, ale běžela jsem. I když se mi některý den nechtělo, vyrazila jsem. Dnes běhám pětkrát týdně, a to za každého počasí.
Ať je venku zima, nebo sněží, já si obuju dobré boty a vyrazím. Ne, nejsem gazela. Spíš taková vytrvalá srnka s mírnou nadváhou. Ale běhám. A miluju to. Dokonce mám za sebou první závod na pět kilometrů.
Vracím se zpocená a šťastná
Dostala jsem medaili. Ne za rychlost, ale za odvahu. A víte co? Tu medaili jsem si pověsila na ledničku. Vedle magnetky z Chorvatska. Je to důkaz, že jsem se nevzdala. Že jsem si dovolila začít znovu. A že jsem si konečně uvěřila.
A co je ještě lepší, moje kamarádka Alena, která se mi smála, když jsem jí poprvé řekla, že běhám, teď běhá se mnou. Říká, že jsem ji nakazila „běžeckým virem“. A moje děti? Jsou na mě pyšné.
Dcera mi dokonce koupila sportovní legíny, které mi zázračně zvedají sebevědomí a také zadek. Syn mi říká „naše raketa“. A manžel? Ten mi nosí vodu, když se vracím domů zpocená a šťastná.
Moje tělo je skvělý partner
A víte, co je na tom nejkrásnější? Začala jsem mít ráda své tělo. Ne proto, že je dokonalé, to nikdy nebylo a nejspíš už také nikdy nebude. Ale protože mě nese. Protože mě poslouchá, když mu naslouchám já.
Přestala jsem se na sebe dívat kriticky a místo toho se dívám s úctou. Každý uběhnutý kilometr je pro mě důkazem, že moje tělo není jen stárnoucí schránka, ale skvělý partner. A to je pocit, který mi žádný krém proti vráskám nikdy nedal.
Navzájem se podporujeme
Objevila jsem i báječnou komunitu. Skupinu žen, které se scházejí v parku každé úterý ráno. Běháme, povídáme si, smějeme se. Někdy sice mluvíme víc, než běháme, ale to nevadí. Jsme spolu. Sdílíme své životní příběhy, bolesti i radosti.
A já si uvědomila, že sport není jen o výkonu. Je o spojení. O tom, že se navzájem podporujeme. Že se těšíme na další společný běh. A že se už nebojíme být vidět, s potem na čele, s úsměvem na tváři, s medailí v srdci.
Běhání mi tak dalo mnohem víc než jen lepší fyzickou kondici. Dalo mi nové přátele, ženy jako já, které se rozhodly, že věk není překážka, ale výzva. Dalo mi sebevědomí.
A hlavně, dalo mi pocit, že jsem silná. Že se můžu spolehnout sama na sebe. A že když se člověk rozhodne, může změnit svůj život. Takže pokud se někdy zadíváte na běžecké boty nebo na cokoli, co vás láká, ale bojíte se začít, zkuste to.
Jana F., 56 let, Mladá Boleslav
To je sranda, taky sem začala běhat a úplně to miluju! Kdo by to byl řek, že běh nám tak změní život.
Jano, jsi úžasná! Jako sportovkyně, chápu, jak důležitá je motivace. Skvělý příběh, děkujeme za sdílení.