Svého manžela jsem celý život milovala a byla na něho hrdá. Najednou jsem ale dostala strach, že o něho přijdu. A propadla jsem panice.
Celý život jsem tu byla pro svého manžela, byl moje modla, moje všechno. Byl moje životní láska, potkala jsem ho v sedmnácti letech na účňáku. On tehdy chodil s jinou, a tak jsem si na jeho zájem musela tři roky počkat.
Ale velká láska překoná každou překážku a nakonec vyhraje. Dočkala jsem se svého prince na bílém koni. Když jsme se brali, byl to můj nejšťastnější den.
I když nám přišlo několik ironických blahopřání k sňatku od jeho bývalek, já se dmula pýchou, že ho mám tím úředním podpisem jen a jen pro sebe.
Neohrožená
Také jsem si ho pojistila, byla jsem už ve čtvrtém měsíci těhotenství, a naši rodiče by nikdy nedopustili, aby měli takovou ostudu, že bych se já nevdala a on − můj vyvolený Franta − se nezachoval jako správný chlap.
Tak jsem si svého prince ulovila a byla s ním dlouhých třicet let šťastná. To, že mi občas zahnul s jinou, jsem nebrala jako ohrožení manželství, ale jako důsledek jeho nevybouřené nátury. Mě to prostě ohrozit nemohlo.
Žádný z těch jeho romantických záletů jsem si nepřipouštěla. Byla jsem stále kus a chlapi se za mnou otáčeli. Jenže pak udeřila padesátka!
Jako bych ani nebyla
Začalo to tím, že mě mladý muž pustil v autobusu sednout. Pak mi kolegyně v práci řekla, že vypadám unaveně a mám kruhy pod očima. Kolega nezůstal pozadu a vybavoval se s mladou sekretářkou, flirtoval s ní, a já jako bych ani nebyla.
Odpoledne jsem šla k ženskému lékaři, od kterého jsem se dozvěděla to, co nechce asi slyšet žádná žena − že jsem v přechodu. Všechno to na mě dolehlo a já se viděla v zrcadle jako stará a naprosto nepřitažlivá.
Počítala jsem si se slzami v očích šedé vlasy a zdálo se mi, že jich je tisíc. Druhý den jsme šli s manželem do divadla, kde mě dorazila poslední kapka. Potkali jsme moji spolužačku ze základky. Vypadala úžasně. Jako hvězda z Hollywoodu!
Manžel na ní mohl oči nechat. Byla o měsíc starší než já, a přitom vypadala na pětatřicet! Jak to dělá? Říkala jsem si stále dokola a došla jsem k názoru, že jsou za tím plastické operace.
Chci být úžasná!
V noci jsem brečela do polštáře a druhý den se běžela podívat na naše konto. Pak jsem se objednala na několik zákroků − od operace očních víček, přes botox až po prsa. Stálo to majlant. Odjela jsem na dva měsíce na kliniku.
Manželovi jsem řekla,že budu u kamarádky trávit léto. Vrátila jsem se „opravená“ a významně přecházela manželovi před očima, aby si všiml mých předností, ale tvářil se netečně. Nakonec jsem nevydržela a bafla na něho:
„Tak snad si všimneš, že jsem pěkná ženská!“ podíval se na mě a odpověděl, že to přece dávno ví. Ani večer, když jsme spolu laškovali, nic neřekl na to, jak moc jsem si ve svých vnadách polepšila. Přišlo mi to tak líto! Začala jsem bulet.
Ve slabé chvilce, když mě utěšoval, jsem se mu přiznala, co všechno jsem pro něho podstoupila a kolik mě to stálo. No − nemluví kvůli tomu se mnou dodnes. Jsem prý káča pitomá!
Hana (58), Plzeň
Je škoda, že někdy zapomínáme na to, co je na nás nejhezčí. Přirozený úsměv kolikrát zaujme víc než jakákoli operace.
I kdyz make-up a upravy mohou pomoci, dulezitejsi je, jak se citime sami se sebou. Kazda zena je unikatni a krasna ve sve podstate.
To muselo bejt fakt těžký. Doufám, že se Hanka časem smíří sama se sebou a najde zpět přirozenou krásu.
Je to smutné, jak někdy pocity nejistoty mohou ovlivnit naše rozhodnutí. Je důležité najít vnitřní klid a důvěru ve vztah.