Některé problémy se odehrávají jen v naší hlavě, ve skutečnosti vlastně vůbec neexistují. Vyhledávat problémy tam, kde nejsou, je zbytečné a vyčerpávající, to už dnes dobře vím.
Vadilo mi, jak se můj muž chová k ostatním ženám. Hrozně mě to rozčilovalo. Myslím, že když jsme byli mladí, tak se to nestávalo, to měl oči opravdu jen pro mě. Ale postupem času se to plíživě měnilo k horšímu.
Když nám bylo kolem padesáti a děti vyletěly z hnízda, popustil své hloupé zálibě uzdu zcela. Ségra mi tvrdila, že se mi to možná jenom zdá, že je ten problém třeba spíš ve mně, ale nejspíš mě chtěla jen upokojit.
Zkrátka připadalo mi, že manžel někdy pokukuje po jiných, a to ještě ke všemu v mé přítomnosti. Napadlo mě, že už mě asi nemá rád a chystá se vzít do zaječích s nějakou mladicí, které tak hypnotizoval očima.
Anebo třeba ne přímo s mladicí, ale i se zralejší ženou, která má hezčí nohy a menší zadek než já. Takových bylo plné město.
Byla jsem čím dál smutnější, někdy jsem si i v noci poplakala, zatímco můj muž vedle mě spokojeně a tvrdě spal. Byla jsem přesvědčená, že se mu zdá o cizí prsaté ženské a že mi s ní časem uteče.
Trápení
Mojí „psycholožkou“ byla odjakživa moje ségra, povoláním poštovní doručovatelka. Když jsem se vytasila s teorií, že si Pavel co nevidět sbalí kufr a opustí mě, ťukala si na čelo. „Z čeho tak soudíš?“ vyslýchala mě. Krčila jsem rameny.
„Trápíš se zbytečně,“ mínila. „Pavel je hodný chlap a má tě rád. Hele, řekni mi, ty nikdy nekoukáš po chlapech?“ Zamyslela jsem se. Po chlapech jsem koukala. Nejen na ulici. Třeba i při sledování televize jsem si říkala: Páni, ten herec vypadá fantasticky!
„No tak vidíš,“ správně si ségra vysvětlila moje provinilé mlčení. Vzpomněla jsem si, z čeho bych mohla Pavla ještě obvinit: „A vždycky zapomene na výročí.“ Odsekla: „To každej chlap. A už ho nepomlouvej. Je fajn a nezaslouží si to.“
Květiny a svíčky
Nadešel 15. červenec, den našeho výročí. Byli jsme manželé už dvaatřicet let. Sama jsem na to skoro zapomněla, letěla jsem z práce mokrá jako vydra, nebe bouřilo, pršelo tak, že to nebraly ani deštníky. Doma v předsíni mi mokré paraple vypadlo z ruky.
Snad vyčerpáním, ale také leknutím… Z gramofonu se linula moje oblíbená píseň. Místnostmi poletovaly balonky, v obýváku byly květiny a zapálené svíčky.
„Tys nezapomněl,“ vydechla jsem s pohledem upřeným na svého muže, který stál v obýváku a v ruce držel dvě sklenky šampusu. „Krásné výročí, miláčku,“ zvolal. Večer byl krásný a byla jsem zas šťastná. Uvěřila jsem, že mě má můj muž pořád rád.
Za pár týdnů jsem se dověděla, že mu naše výročí připomněla ségra, která mu telefonovala, ale zjistila jsem, že mi to vlastně nevadí.
Vůbec nemusel chystat oslavu výročí, mohl to odbýt kytkou, on si ale dal tu práci a přichystal mi takové romantické překvapení jen tak. Protože mi chtěl udělat radost. Protože mě i po těch letech stále miluje. A já jeho!
Ilona (66), Svitavsko
Je důležité si uvědomit, že každý vztah prochází zkouškami. Hlavní je komunikace a vzájemné pochopení, což přesně tento příběh ukazuje. Moc se mi líbí, jak to nakonec dopadlo.
Wow, to je krásný příběh! Někdy ty naše obavy jsou fakt jenom v hlavě. Hrozně mě zajímá jak to všechno dopadlo!